Dragon from the Hell

Kapitola 13

Když jsme dorazili k lesu, kde jsem předtím svého draka zanechala, zdálo se mi, že vyhlíží víc ponuře, než jsem si ho pamatovala. Tenhle les jsem znala už od mala, jako ostatně všechny lesy v okolí naší vesnice. Netoulala jsem se nikdy nikam daleko, ale okraje jsem znala dost dobře. A tenhle les dřív určitě neměl takovou auru.

Zavrtěla jsem hlavou a nechala to být. Však jak by mohl jediný drak takhle ovlivnit své okolí? Za jedinou noc? Byla to hloupost. Určitě si to namlouvám, protože jsem vyčerpaná a ve stresu, uznala jsem.

"Tak jdem na to!" dodala jsem si trochu na náladě a vkročila mezi stromy s Aaronem a Ynariel v patách. Malá dračice mého kamaráda sledovala úplně všude, a tentokrát by dokonce mohla být i k užitku. Když ho nebudeme moct najít, třeba pomůže? Draci musí mít nějaký šestý smysl nebo tak něco.

Věděla jsem, že bude lepší na Diabla zavolat až budu někde hlouběji v lese, kdyby náhodou šel někdo kolem a zahlédl nás. Když stromy kolem začaly vyhlížet ještě temněji, rozhodla jsem se, že tady už to bude stačit. Zastavila jsem a kývla na Aarona.

"Diablo!" Oba jsme začali volat do okolí. Nesnažila jsem se úplně řvát, draci měli dobrý sluch a nechtěla jsem riskovat, že by nás zaslechl někdo, kdo neměl. I po delší chvíli se ale nic nedělo. Čekali jsme tak patnáct minut a nic. Co když mi zdrhnul? trochu jsem se zděsila. Už od začátku mi bylo jasné, že ten drak nebude úplně ukázkový příklad dobrého chování a mravů. Vlastně... se tvářil a choval docela dost zlomyslně, což jsem dokázala pochopit, jestli nabyl vědomí už ve vejci a tvrdnul v něm přes pět set let. Nejspíš byl na svět naštvaný, protože ho neoprávněně věznil, ale i tak.

"Možná musíme jít ještě trochu hlouběji?" navrhl Aaron po chvíli. Souhlasila jsem. Bude to lepší než tu čekat pro nic, protože Diablo nás buďto neslyšel nebo naschvál ignoroval. Je pravda, že mám trochu zpoždění, povzdechla jsem si. Dohoda zněla, že mu potravu přinesu časně ráno a teď už bylo skoro poledne. Do oběda bych ale měla být doma, aby si rodiče nevšimli. Rukama jsem si promnula spánky. Začínala mě z toho přemýšlení bolet hlava.

„Diablo! Kde jsi?!" zakřičela jsem znovu a rozhlížela se kolem. Les tu byl docela hustý, takže nebylo vidět daleko. Na druhou stranu to bylo dobré místo pro schování malého dráčete, takže pravděpodobnost, že bude Diablo v okolí byla vyšší. Když se chvíli nic nedělo, povzdechla jsem si.

„Nesvedla by Ynariel něco? Zkusit ho... vyčmuchat nebo tak?"

„Ynariel není pes," oponoval mi Aaron, na což jsem jen mávla rukou.

„Jasný, já vím. Víš, jak jsem to myslela," zabručela jsem lehce naštvaně. Nesnažila jsem se dračici nijak urazit, ale i tak se na mě začala koukat nazlobeným pohledem. Asi už po týdnu začínala rozumět i řeči ostatních, nejen Aarona.

„Zeptám se," nakonec na mě zakoulel očima, sklonil se k Ynariel a začal s ní komunikovat. Po chvilce se zvedl s rozpačitým výrazem.

„No? Tak co?" naléhala jsem. Opravdu jsem tu nemohla ztrácet čas, jestli nechci mít problém s rodiči. A potřebovala jsem najít svého zlého draka.

„...Může ho zkusit vystopovat podle tvého pachu, ale není si jistá, jestli to zvládne." Ha, takže přeci jen Diabla vyčmuchá. Na co ten uraženej výraz! vítězně jsem se ušklíbla a přikývla, ať se do toho tedy pustí. Nastavila jsem ruku, kterou důkladně očenichala a pak zamířila ještě hlouběji do lesa. Aaron ji následoval v těsném závěsu a já se přidala nakonec.

Šli jsme ještě nějakou chvíli, dokud les nezačal vyhlížet opravdu děsivě a nepříjemně. Neustále mi běhal mráz po zádech, když se něco někde šustlo, protože tady jsem to neznala. Takhle hluboko jsem nikdy nebyla. Zdejší lesy nejsou bezpečné, zamračila jsem se. Draci byli sice jediní velcí predátoři, ale v lesích stále žilo dost jiných nebezpečných zvířat a šelem.

„Diablo?" moje volání se změnilo spíše na tiché tázání, když Ynariel zastavila a sdělila Aaronovi, že tady stopa končí.

„Cleo, tohle se mi nelíbí. Měli bychom jít co nejrychleji zpátky." Aaron byl také ze zdejšího okolí nejistý. Tiše jsem přikývla, ale nehýbala jsem se.

„Ještě chvilku. Třeba nás konečně uslyší a ukáže se. Nemůžu se na to jen tak vykašlat," dostala jsem ze sebe s nevolí. Ale byla pravda, že Diablo byl teď má zodpovědnost. Jakkoli inteligentně se mohl chovat, stále to bylo zranitelné mládě. Nebo to jsem si alespoň myslela. Z přemýšlení mě rychle vytrhl nečekaný zvuk. Šustění, ale také vrčení. Ale ne!

„Dobře, kašlem na draka a zdrháme," zašeptala jsem Aaronovi, který už pobízel Ynariel, aby se pakovala pryč. Bohužel jsme si ale nebezpečí všimli dost pozdě. A zrovna ani jeden z nás neměl u sebe žádnou použitelnou zbraň, protože jsme nečekali, že by mohla nastat taková situace. Možná za to může to maso! Přilákalo sem predátora, pomyslela jsem si a obrátila se směrem ke křovinám, ve kterých to šustilo.

„Co děláš?! Na okounění není čas!" vyjekl Aaron, popadl mě za ruku a začal utíkat. Já zprvu párkrát zaškobrtla, jak mnou nečekaně škubnul, ale rychle jsem své nohy zase rozhýbala. Opravdu nebyl čas zjišťovat, co nás to nahání. A že se zvíře rozeběhlo a za námi teď byl slyšet dusot jeho tlap.

„Bude- bude to nejspíš vlk," zasípala jsem. Něčemu takovému jsme neměli šanci utéct. Na pár chvilek mi prolétla hlavou myšlenka, že Ynariel by se o to mohla postarat, ale... dračice ještě nikdy nelovila nic jiného, krom listí nebo drobných myšek. S vlkem by se rozhodně nevypořádala a asi by ho ani nezastrašila. A já nemohla po Aaronovi požadovat, aby ji vystavil takovému nebezpečí kvůli mým problémům. Do kelu s tím! pomyslela jsem si naštvaně, ale nezbývalo mi nic jiného, než zatnout zuby a hnát se křovím vpřed.

Po chvíli utíkání mi bylo jasné, že si s námi vlk jen pohrává. Touhle dobou by nás totiž mohl úplně v pohodě dohnat a zaútočit, ale to neudělal. Chtěl nás nejspíš uštvat a bohužel... dařilo se mu to. V plicích mě pálilo a nohy se mi třásly, ale strach, který mi koloval v žilách mi zakazoval zastavit. Aaron mi pevně drtil ruku v sevření a odmítal ji pustit, i když jsem začínala zpomalovat. A pak jsem zakopla. Jako hloupá neohrabaná nána.

„Ah!" vyjekla jsem a svalila se na zem, přičemž jsem svého kamaráda strhla s sebou. Zedřela jsem si ruce a kolena, ale na to jsem teď neměla ani pomyšlení. S hrůzou v očích jsem se obrátila za sebe a spatřila, jak se na nás z křovin řítí velký šedý vlk s krvelačným výrazem v očích. Vypadal, že dlouho hladověl a my jsme vypadali jako perfektní bezbranná svačinka.

„Uteč!" vyvlékla jsem svou ruku z Aaronova sevření a postrčila ho pryč, ale stejně nejspíš neměl šanci. Jedině by se vlk rozhodl, že já mu postačím. Na druhou stranu jsem ale nečekala, že by mě tu Aaron v takové situaci nechal a zachránil jen sebe. Takový on nebyl a v další chvíli mi to i potvrdil, když se rychle zvedl a postavil přede mě. Ynariel se k němu rychle připojila a výhružně zasyčela na vlka, který se před námi nyní zastavil a začal se pomalu přibližovat. Bylo mu jasné, že už nikam neutečeme.