Dragon from the Hell

Kapitola 4

S Aaronem jsme se rozdělili a domluvili si sraz u velkého dubu na kraji lesa. Oba jsme si potřebovali zajít pro pár věcí domů, sehnat si jídlo na zbytek dne a pořádně si promyslet co a jak. Chvíli jsem váhala při pohledu na své momentální oblečení, a nakonec se rozhodla přeci jen převléknout do kalhot. Je dost možné, že mi půjde o život, takže jsem se chtěla ujistit, že mi v rychlém pohybu nebude bránit něco tak hloupého, jako byly sukně, i když jsem na ně byla zvyklá. Pak jsem ještě v ložnici rodičů našla tátův starý opasek na nůž, který jsem vzala z kuchyně. Neuměla jsem s tím nijak zacházet, ale mohlo se mi to hodit. Byla by blbost se alespoň nezkoušet bránit, kdyby k něčemu došlo, i když představa, jak se snažím zahnat draka nožem byla komická. Nakonec jsem ještě zabalila váček se svačinou a lahev s pitím, kterou jsem hodila do kožené brašny, také patřící otci.

Doufala jsem, že se stihnu vrátit dřív, než zjistí, že něco zmizelo. Rodiče byli zvyklí, že jsem se toulala po venku dlouho do noci, už se s tím smířili a nezakazovali mi to, protože věděli, že to stejně nemá cenu. Dělala jsem to od dětství a většinou jsem nebyla sama ale s přáteli. Bylo to tady na vesnici normální. Navíc, otec brašnu používal pouze na delší cesty do okolních měst a opasek na lov, což se nestávalo moc často. Pracoval jako kočí našeho starosty, což byla jedna z lepších prací, tady na vesnici. Matka dělala kuchařku jednomu obchodníkovi, moc toho o něm nenamluvila, byl to dost podivín a ona ani neměla šanci se o něm něco dozvědět. Stačilo, že platil za její práci. Já jsem jim většinou v práci pomáhala, ale teď po výběru mi to nenakazovali, věděli, jak moc jsem se těšila a spoléhala na to, že bych mohla mít štěstí. Chtěla jsem jim zajistit lepší podmínky pro život, Drakýři byli vážení a zastávali povětšinou důležité funkce. No, nezdařilo se. Ani jsem nechtěla myslet, s jakou prací jednou skončím.

Byla jsem celá netrpělivá, čekala jsem u dubu už nějaký ten čas a zatím nikde nikdo. Třeba se na to vykašlal a nechal mě v tom samotnou? ...Ne, to by Aaron neudělal. Nestalo se mu něco? přemýšlela jsem, přepadaly mě nejrůznější obavy. Byli jsme přáteli už od dětství, jeho otec pracoval také pro starostu, i když jako majordomus. 

Sedla jsem si a zády se opřela o kmen stromu, rozhodla jsem se počkat alespoň ještě deset minut a pak vyrazit. Zatím jsem vzala klacík a čmárala si různé ornamenty do prašné cesty vedoucí do lesa. Když jsem po chvíli zvedla hlavu, abych zkontrolovala okolí, konečně jsem Aarona uviděla. Ulevilo se mi. Následně jsem si však všimla i druhé postavy, vyšší, černovlasé a s povýšeným úšklebkem na tváři. Zamračila jsem se a promnula si spánky. Ten tu ještě chyběl. Nenáviděla jsem Aidena už... vlastně co si pamatuju, tak jsme se nesnášeli. Jako malý mi dělal samé naschvály. Stále mě strkal a shazoval, bral mi věci a ničil cokoliv, co jsem se pokoušela vytvořit. Zkazil mi každou hru, každou zábavu, co jsem ho znala. Aby se neřeklo, ani já jsem se k němu nechovala moc hezky, ale jen proto, že on si začal. Ze začátku jsem proti němu nic neměla, kdyby mě nevyprovokoval, nikdy bych mu nic neprovedla.

„Ah, je mi to vážně líto Cleo, ale nedal si to vymluvit, když zjistil, o co se jedná," snažil se situaci s omluvným úsměvem zachránit Aaron. Jen jsem si odfrkla. Jo, jasně. Taky jsi mu to nemusel říkat. Věděla jsem, že Aaron má svého bratra rád a že jsou si blízcí. Tohle pro mě ale byla podpásovka.

„Slyšel jsem, že se chystáš zachraňovat draky. Něco takovýho si rozhodně nemůžu nechat ujít, obzvlášť, když máš tak skvělej plán," pronesl Aiden lhostejně a podíval se na mě, jako bych byla k smíchu. No, možná jsem byla, ale jemu bych to nikdy nepřiznala. Nedokázala jsem to přiznat ani sama sobě, natož tomuhle namyšlenci.

„Chystám se je zachraňovat a taky je zachráním, ať už mám jakýkoliv plán. Já se na rozdíl od tebe alespoň pokoušela nějaký vymyslet, ne se jenom vměšovat do záležitostí, do kterých mi vůbec nic není," oplatila jsem mu škleb i ostrý tón. Normálně jsem byla docela nekonfliktní a raději jsem ustupovala. Věděla jsem ale, že pokud čelím Aidenovi, ustoupení nic nezmění, jen mě bude popichovat víc. 

„Je mi do toho hodně, když hodláš riskovat život mýho mladšího bráchy, a i svůj, kvůli takový blbosti, která ani nemusí bejt pravdivá," obořil se na mě, jako by mi to snad nebylo jasné. Moc dobře jsem věděla, že je to nebezpečné a Aarona jsem k tomu nijak nenutila, pouze jsem ho požádala o pomoc. Kdyby nechtěl jít riskovat svůj život, nešel by. Už jsem se chystala, že mu na to něco povím, když se mezi nás vměstnal jmenovaný a zvedal ruce na znamení míru.

„Tak hele vy dva. Uklidněte se, nikomu se zatím nic nestalo a není vůbec jistý, že by mohlo, takže do hádek je ještě spousta času, ano?"

„Fajn!"

„Fajn," založila jsem si ruce, ale po chvíli obrátila svůj vzdorný výraz na les, do kterého jsem se chystali vkročit. Nebyla jsem ani trochu nadšená, že mi za zadkem bude stát zrovna Aiden. Jediný člověk z vesnice, kterého jsem nesnášela snad víc než starostovu dceru. Udělal to beztak jen proto, aby mě mohl provokovat a pak mi akorát říkat, jak za všechno můžu, a že jsem to všechno zase zkazila. Nikdy nedělal nic jiného, sváděl na mě všechnu vinu, pokud se něco pokazilo, aniž bych na tom měla nějaký podíl. A pak mi to ještě dlouhou dobu připomínal a dával sežrat, abych si snad nezačala myslet, že je mu to jedno, nebo co. Prostě a jednoduše, když jsme se my dva sešli na jednom místě, nevěstilo to nic dobrého...

Po cestě vládlo nejdříve nepříjemné ticho, které ani jeden z nás nechtěl přerušit, protože by to znamenalo další hádku. A to jsme teď doopravdy nepotřebovali. Vojáci se mohli skrývat kdekoli po lese a nikdo si nedovolil riskovat, že by nás zaslechli. Postupně jsem si začínala uvědomovat, že můj plán je děravý skrz naskrz a že zase dělám nějakou hovadinu. Ani jsem vlastně netušila, proč jsem tak odhodlaná těm drakům pomoci. Jen proto, že si mě žádné vejce nevybralo? Ne... mám takový divný pocit, zamračila jsem se a ošila se. Vůbec se mi to nelíbilo, ale přesto mě něco nutilo to udělat. Nějaký skrytý instinkt.

„Jak je ale najdeme?" ozval se Aiden náhle. Když jsem po něm střelila pohledem, vypadalo to, že nad tím opravdu uvažuje a snaží se vyvodit nějaký závěr.

„No, začala bych v místech, kam se lidé neodváží nebo je obtížné se tam dostat," zamyslela jsem se také. Bylo to logické, draci by se neskrývali někde lidem na očích.