Rusalka z Rožmberka [KOREKCE]

Prolog

Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami, ležela na pohled docela obyčejná vesnička. Z postavených chaloupek v barokním stylu dýchala dávná historie, jako by se zde svět zastavil v minulém století. Ačkoliv se rok s rokem střídá, může se zdát, že jsme skutečně zaspali několik staletí.

Kouzlo naší vesnice dělá rozmanitost hospodářských profesí. Spojuje nás však zábava, zvyky, tradice a jedno velké tajemství, o kterém se příliš nemluví.

Pohanskou víru uspalo na pár tisíciletí křesťanství. Pravda je taková, že náboženství nezmizelo. Stále zde dřímá. Úspěšně se nám podařilo přelstít církev. Přízeň slovanských bohů máme stále. V krvi některým z nás koluje nebezpečná magie, která se probouzí nečekaně a obvykle jednou za sto let.

Teda pokud ji nechcete úmyslně vyvolat.

Filipojakubská noc. Noc čarodějnic. Valpuržina noc. Beltaine. Noc, kterou to všechno začalo...

Už bylo příliš snění o mém dokonalém princi na bílém koni, ty se do mě zamiluješ! Ty budeš můj! Pomyslela jsem si zoufale. Už se nechci trápit láskou. Tato noc byla poslední, co jsem pro něj brečela.

Utřela jsem stoletý prach z knihy stínů po praprababičce, která ji měla schovanou pod podlahou v mé světnici. Ten obrácený kříž na deskách knihy mě vždy děsil. Proto jsem tu knihu ignorovala a bála se jí dotknout. Dnes ale jsem udělala výjimku, už nedokážu takhle žít!

Našla jsem v něm zaklínadlo k připoutání lásky, nic na tom není. Jen ho dobře formulovat. Dnes v noci provedu rituál. Až se nikdo nebude dívat.

Měl se jen do mě jenom zamilovat! Už jsem nechtěla být nešťastně zamilovaná! Copak je tak těžké, aby se mě konečně všiml?

Zapotřebí bylo devatero kvítí. Na devíti lukách jsem posbírala třezalku, mateřídoušku, heřmánek, meduňku, pelyněk, jetel, chrpu, diviznu a kopretinu. Přesně dle instrukcí. Co se může stát?

Natrhané luční byliny jsem hodila do ohnivých plamenů vatry a tiše šeptala slova z rituálu. Přitom snila o svém milém. Oheň začal hlasitě plápolat, nebe se náhle zatáhlo a mé dlouhé hnědé vlasy vlály ve větru. Bytosti, ve kterých nadpřirozená moc dřímala, se probouzely. Začali jsme se plazit kolem ohně a syčet. Zvěř vydávala svou řeč a z děr vylézali hadi a štíři. Děti děsem odhodily pruty s buřty, které dopadly na dno ohniště. Spálily se na uhel. Vesnický lid od nás zdrhal se strachem v očích. Nad námi se začali slítávat krkavci a krákali strašlivé tóny. V dáli malé děti vřeštěly.

Plazili jsme se a zírali na naše žíly, svítily mocí čarovnou po celém našem těle. Slovanská bohyně Meluzína kvílela a ohýbala májky po vesnici. Chalupy zhasnuly a vesnice se ponořila do tmy. Osvěcovalo ji jen velké ohniště uprostřed vesnice.

Chtěla jsem jen trochu magie, moci a očarovat svého mladého. Toto jsem nechtěla...

Vážně ne!

Byli jsme normální lidi: doktorky, sestry, lékárníci, vědci, chemici, piloti, historikové, ekologové, biologové, pekařky, cukrářky, zahradníci, psychologové, myslivci, lesníci, rybáři, mlynáři, kováři...

A teď?

Mocní čarodějnice, krvežíznivé upírky, vodní a lesní démoni, jezinky, ježibaby a čerti. Někteří z nás vám v temných lesích popřejí se sladce ironickým hláskem dobrou noc. Ježibaby a jezinky vás zas omámí vůní dobrot, víly utancují na paloučku, a pozor, než se upíšete čertovi svou krví...

Člověk pro lásku udělá všechno, třeba si nezkontroluje, že v deníku knihy stínů stránka chyběla. Napsala jsem si, špatný návod. Očarovala jsem celou vesnici a vdechla život všem nadpřirozeným bytostem a vražedným démonům.

S měsíčním svitem se v nás probouzí pravidelně nadpřirozená moc. Pokud vás večer klekánice neupozorní, tak před půlnočnicí už nikdo neuteče. Zpíváme, tancujeme, čarujeme, pronásledujeme, zabíjíme, vraždíme a bavíme se!

Máme první oběti, které již leží věčným spánkem. Bohyně smrti, krutá Morana, si pro ně přišla. Nedožili se prvního ranního kokrhání, se kterým přichází nový den a mizí vyšší moc. Jejich chyba, neměli být odvážní. Ani slovanští bohové je nezachránili.

„Není pohádka jako pohádka" varovaly zdejší nadpisy články v novinách „hororové bytosti, plné krutosti a nelidského chování. Nevěřte ani zdejším zvířatům a choďte jim obloukem!"

Syn místního řezníka se utopil v hlubinách močálu, kam ho nasměrovaly bludičky. Jednoho starého muže pod vlivem alkoholu víly utancovaly, vodník ho poté stáhnul pod hladinu rybníka. Policie utvrdila utonutí muže na základě podnapilého stavu. Chyba lidské rasy. Záhadné zmizení jedné dívky policii však nedalo spát. Půlnočnice jí chytla, když byla náměsíčná. Odvedla ji k nám, čarodějnicím. Jenže upíři byly u toho také, začal boj o maso a energii. Tělo policie našla hluboko v temných lesích. V novinách analýza expertů uvedla jako příčinu divoké vlky. Přitom ti za nic nemohli. Chudák zvířátka.

„Malebná jihočeská vesnice u rybníka Rožmberka se zahalila do roušky temných čar a kouzel. Lidé zde žijí po boku bytostí, kteří vytváří pohádku, nebo horor? Posuďte sami..."