Waneissa - Avengers ff

Kapitola třicátá - hier sind wir wieder

Steve Rogers

Neznámý protivník na mě stále nepromluvil, měl značnou výhodu ve zbraních, navíc jsem byl zvyklý, že většina lidí kvůli séru je slabší než já. Tento byl však výjimkou. Kdybych neznal Thora, Waneissu, Lokiho a další existence, myslel bych si, že tento má v sobě také sérum. Když ho vymysleli tenkrát, proč by ho neměli vymyslet ve světě moderních technologií?

Moc jsem nechápal, o co mu šlo, protože po mně nešel tak, aby mě zabil. Mohl mě rovnou zastřelit, vyřídit mě dobře mířenou ranou do srdce, hlavy nebo krku.

Opřel jsem se rukama o kolena, ukázal na něj rukou, že si dáme pauzu.

„Můžeš mi vysvětlit, o co ti jde?" narovnal jsem se a dal si ruce na boky. On naklonil hlavu, pozoroval mě.

Znovu se po mně vrhnul, tanec začal nanovo. Odhodil mě na zem, u toho sám spadnul, ale hned vyskočil zpět na nohu. Já jsem si ještě oddychl a sápal se také zpět.

„To stačí, vojáku," slyšel jsem mužský hlas za mnou, „pan Rogers byl zdržen na potřebnou dobu."

Zahalený voják zmizel za rohem, já jsem se otočil a uviděl deset vojáků v čele s dalším bývalým agentem ze SHIELDu.

„Co vám všem Hydra slíbila, proboha?" zeptal jsem se.

„Nepochopil jste to dosud, tak nemáte šanci to pochopit, kapitáne," odpověděl mi, „a teď kdybyste šel s námi, promluvíme si."

Neměl jsem na výběr, tak jsem se nechal obklíčit, spoutali mi znovu ruce a šel jsem s nimi. Snažil jsem se zorientovat, ale chodby vypadaly podobně stejně jako na základně SHIELDu, tak to nebylo jednoduché.

Dovedli mě do nějaké místnosti, kde byli další vojáci, počítače a velké sklo, za kterým byla další místnost, vypadala jako operační sál.

„Nebojte se, není to pro vás, kapitáne," sdělil mi bývalý voják SHIELDu.

„Není na čase, abyste mi řekl váš zákeřný plán?" zeptal jsem se ho zpět.

Voják se falešně zasmál. „Řekl bych vám ho, kapitáne, kdyby byl můj a ne někoho jiného," prozradil mi.

„Sledujte, kapitáne," řekl mi. V tu chvíli ten neznámý voják přivedl jiného vojáka, ten nevypadal, že by věděl o svém okolí. Připevnil ho za ruce, nohy i čelo ke stolu, sám se postavil do rohu.

Přišel k němu někdo v lékařském plášti, píchnul mu látku, která ho uklidnila. Připojili ho k několika přístrojům. Měl otevřené oči, vypadal paralyzovaně. Pak z levé i pravé strany stolu vyjely držáky s dalšími injekcemi, byla v nich modrá tekutina. Vypadalo to jako sérum.

Proboha.

„Co je to za látku?" zeptal jsem se vojáka.

Jenom se na mě otočil s přiloženým prstem na puse. „Sledujte," řekl potichu.

Muž v lékařském plášti zmáčknul tlačítko na ovladači, který měl v ruce, odstoupil, ostatní vojáci taky, supervoják zůstal na svém místě. Během chvilky se injekce zabodly do těla ležícího muže, začal řvát, oči stále vytřeštěné, ruce měl v pěstích a prsty u nohou se mu kroutily. V místnosti, kde jsem stál já, vypadali ostatní vojáci uchváceně, jako by se těšili na to, co bude pokračovat. Kolikátý pokusný králík tohle byl?

Během chvíle řval ustal, muž zhluboka dýchal, zmateně se rozhlížel kolem, jak jen mu to provaz na čele dovoloval. Držák s injekcemi vjel znovu pod stůl.

„Vojáku, jak se cítíte?" přišel k němu blíž lékař.

Voják na stole se snažil promluvit, ale nešlo mu to. Během chvíle začal pípat jiný přístroj, ostatní až na mého neznámého protivníka začali panikařit. Jeden z přístrojů ukazoval rovnou čáru, pokusný králík zemřel.

Byl jsem celkem v šoku, snažil jsem se však rychle vzpamatovat, potřeboval jsem být ve střehu.

Voják přede mnou si povzdychl. „Další," řekl potichu a zakroutil hlavou, „jak je možné, že jsou všichni takové padavky? To sérum už mělo být v pořádku, ne? Zavolejte doktora!" dal rozkaz.

Vojáci v místnosti s operačním stolem mrtvolu přikryli a někam vyvezli. Údajný doktor přišel, vypadal nervózně.

„Johnsone, můžete mi to vysvětlit?" zeptal se ho ostře.

„Já ne-nevím, pane" zakoktal doktor, „v laboratoři to vypadalo, že sérum je hotové a připravené!" začal se zoufale bránit.

Voják si protřel oči.

„Uděláte pitvu a zjistíte, co se podělalo, rozumíte?" otočil se na něj.

„Ano, pane," kýval hlavou doktor, malé brýle v pravé ruce, levou ruku si nervózně utíral do pláště.

„Hned!" zakřičel ještě voják, doktor rychle zmizel ze dveří.

„Kapitáne, doufám, že se vám naše podívaná líbila alespoň takhle," otočil se na mě a promluvil mírným hlasem, „nicméně, musíme doladit ještě nějaké... nedostatky," pokračoval.

Svraštil jsem obočí. „Nedostatky? Tomuhle říkáte nedostatek?"

„Replikace, aplikace a výběr vhodného kandidáta není úplně jednoduchý proces, kapitáne."

„Děkuji pěkně za informaci. Rád bych, abychom se trochu pohnuli. Nevím, co po mně chcete a já mám dost práce jinde," řekl jsem mu.

„Ach ano," pousmál se. Byl pravděpodobně vyšinutý.

„Následujte mě," řekl mi znovu a vyšel ze dveří. Potřeboval bych zjistit, kde se nacházíme.

Čtyři další vojáci šli za mnou, byli hodně ozbrojení, voják přede mnou u sebe měl jednu viditelnou zbraň.

Šli jsme další dlouhou chodbou, voják otevřel kartou jedny dveře, za nimi byla laboratoř, bylo tam několik lidí v pláštích a uprostřed místnosti jedno lůžko.

„Teď bych vám snad mohl prozradit trochu toho zákeřného plánu, kapitáne," otočil se voják na mě. Za mnou stáli dva, dva zůstali venku.

„Jak jste viděl, naše sérum má jisté chyby. Vy v sobě máte jinou, původní a funkční verzi. Trochu bychom si ho z vás vzali, co říkáte?" zeptal se mě. Měl úplně šílené oči.

„Nemám zájem," řekl jsem.

„To je ale škoda," odpověděl mi a pokynul hlavou vojákům za mnou. Po vojákovi na levé straně jsem se ohnal loktem, nohou jsem kopl toho vpravo. Nevytahovali zbraně, pochopil jsem, že jsem pro ně momentálně cenný. Voják to sledoval, trochu poodstoupil, blížily se ke mně dvě postavy v pláštích. Vyřídil jsem jednoho vojáka, vypadal, že je v bezvědomí, druhý ho rychle následoval. Vzal jsem si rychle jeho zbraň, kterou měl u boku a střelil po jednom v plášti, druhého jsem praštil, kousek odletěl a byl na zemi. Další v pláštích se ke mně nevrhali, byly to dvě ženy, vypadaly zděšeně.

Voják zklamaně řekl: „Kapitáne, myslel jsem, že se domluvíme po dobrém," a zmáčknul nějaké tlačítko, začal hlásit alarm. Je to tu znovu. Střelil jsem po něm, vzal si zbraně od ostatních vojáků, kartu na otevírání dveří od toho šíleného vojáka. Ty dvě v pláštích mě dál sledovaly z rohu místnosti.

„Kde jsme?" zeptal jsem se. Podívaly se na sebe a jedna odpověděla: „Wir sprechen kein Englisch."

Protočil jsem oči, samozřejmě, že mluvily německy. Slyšel jsem běžet sem vojáky, potřeboval jsem zrychlit.

„Wo sind wir?" zkusil jsem to znovu.

„In Berlin," odpověděla ta stejná znovu. Pokýval jsem hlavou, vykopnul dveře s mnohem větším odhodláním se odsud dostat. Nesnášel jsem Německo, nechtěl jsem tu být ani minutu navíc.