Waneissa - Avengers ff

Kapitola patnáctá - Probuzení

Dovolila jsem si rychle kouknout se na Tonyho a Clinta, ale ihned jsem otočila hlavu zpět, musela jsem si dávat na Lokiho pozor. Vypadali, že jsou v pořádku.

"Nehraj ten překvapený výraz, věděl jsi, že se objevím," řekla jsem mu. "Akorát to protahuješ. Nech nás odejít nebo si budeš muset tvořit novou armádu."

"Vždycky jsi mě prokoukla," sdělil mi a zlomyslně se ušklíbl. Založil si ruce na zádech a začal chodit ze strany na stranu tak, jak měl ve zvyku. "A máš pravdu, protahuji to. Moje armáda je totiž na cestě zpět sem. Jenom mě zaráží, že pro tyhle dva smrtelníky chceš zabíjet."

"Zoufalé situace si žádají zoufalé činy. Nechci s tebou bojovat Loki."

"To já vím. Počítám s tím, ale momentálně vidím, že kdybych někoho z tvých smrtelných přátel nechal zabít nebo snad sám zabil, že bys na mě okamžitě zaútočila."

"Nikdo neříká, že ne. Proto bys měl odejít, odvolat tvoji armádu a stáhnout se. Oni narozdíl od tebe totiž nepodráží své blízké a celý jejich tým je připraven bojovat," řekla jsem mu a nechala ho skácet se k zemi. Asi to opravdu nečekal, protože mi jeho mysl nepodporovala.

Teleportovala jsem se těsně před magickou stěnu, která chránila cely od otevření. Měli jsme podobné na Asgardu a vzhledem k tomu, že jsem dostávala Lokiho ne jednou pryč z vězení, věděla jsem jak na ně.

Bylo těžké Lokiho pořád udržovat na zemi s bolestí hlavy. Dostala jsem se mu do hlavy a vytvořila mu tam jakousi iluzi toho, že ho někdo pořád mlátí do hlavy, takže se nemůže zvednout. Otázkou bylo, kdy překoná tu iluzi. Otevřela jsem obě dvě cely a vytáhla ty dva.

Neměla jsem u sebe jiné než svoje zbraně, ale i tak jsem Clintovi přenechala svůj luk a toulec, Tonymu jsem mohla věnovat jen dýku. Ještě jsem u sebe měla meč, který jsem musela použít já. Nesnášela jsem tu věc používat, ale momentálně mi nejspíš nic jiného nezbývalo.

Nechtěla jsem, aby Loki věděl, co mám v plánu, tak jsem jen 'poslala' myšlenku oběma s tím, že nás teleportuju ven a pak nás zneviditelním, takže by se měli vyhýbat ostatním. Už jsem skoro měla hotovo, ale v tu chvíli po mně hodil Loki dýku, která se mi zabodla do zad. Skácela jsem se k zemi a viděla jsem Clintův starostlivý výraz. Tony vypadal naopak vylekaně.

Oba dva jsem poslala samotné, budou to muset zvládnout. Jejich iluze neviditelnosti skončí až za chvíli, takže mají čas na útěk. Poslední, co jsem slyšela, byly kroky jako kdyby někdo běžel směrem k nám, poté jsem omdlela.

Když jsem se vzbudila, ležela jsem přivázaná na nějaké posteli v bílém pokoji. Něco mi nepříjemně pípalo do uší a ve vzduchu se nesla velmi nepříjemná vůně. Odpojila jsem ze svých rukou jehly a vyšvihla se do sedu. Což byla chyba, měla jsem to udělat pomaleji. Zase jsem se položila a chytla se za hlavu.

Snažila jsem se použít svoji hlavu k nalezení Lokiho, ale vůbec mi to nešlo. Jako kdyby mi něco bránilo.

O chvíli později do místnosti vletěla mladá dívka, které svítivě modře zářily oči. To znamenalo jediné - Loki měl znovu Tesseract.

Začala na mě mluvit, ale já jsem jí vůbec nerozuměla. A nemohla jsem jí nic říct, moje ústa byla moc vyprahlá. Když se mi pokusila znovu zavést jehlu, tak jsem ji prudce odstrčila, ale ona jakoby se nenechala odradit a zkusila to ještě dvakrát, dokud nepřišel Loki a neposlal jí pryč.

"Měla by sis to nechat zapojit, jinak by ti mohlo být špatně," řekl mi a sedl si k mým nohám. Snad si nemyslí, že mu odpustím. Založila jsem si ruce na hrudi a koukala se naštvaně na dveře. Odmítala jsem se koukat na něj.

Jenom si povzdychl. "Musel jsem to udělat," řekl. A když chtěl pokračovat, tak jsem ho přerušila. "Loki, proč jsi mě nenechal jít? Chtěla jsem být jenom šťastná! A když jsem měla šanci, tak jsi mi to pokazil!" zakřičela jsem na něj.

Loki si odfrkl. "S ním? S tím smrtelníkem?! S tím by si nikdy nebyla šťastná. Vždyť umře mnohem dřív jak ty! A vůbec, Waneisso, měj rozum. Je to smrtelník," domlouval mi.

"Nech mě jít, Loki," zašeptala jsem.

"Nemohu, sestřičko, ne v tuto chvíli," sdělil mi a zmizel. A mně to došlo, chtěl, aby pro mě přišli, aby je mohl zničit.

Tohle ho přece nemůžu nechat udělat. Pomalu jsem si vstala a poté vstala. Všimla jsem si svých bot na zavazování, které ležely pod postelí. Rychle jsem vytáhla obě dvě tkaničky a zpátky si lehla. Tušila jsem, že během chvíle přijde znovu ta mladá dívka a bude chtít znovu zapojit ty injekce. Snad mě pomocí té kamery nesledují tak často nebo si toho nevšimli.

Po chvíli opravdu ta mladá dívka, ale tentokrát v doprovodu nějakého vojáka. Tak to bude trochu těžší, ale to se zvládne. Dlouho jsem nebojovala takhle zblízka.

Když se ke mně přiblížila, tak jsem jí odstrčila na zem. Nepřišla mi tolik nebezpečná jako ten voják, který po mně ihned vystartoval. Nevytáhl zbraň, takže měl zakázané mi víc ublížit. To bylo dobře. Co se týče jeho očí, tak ty měl taky svítivě modré, měla jsem tím pádem jistotu, že je naplno oddaný Lokimu.

Kopla jsem ho těsně pod koleno, praštila ho do břicha a ještě kopla do obličeje. To bylo lehké. Dívka se radši nezvedala, asi věděla, co by jí čekalo. Ale vypadala docela živě.

Vzala jsem si vojákovi zbraně a nůž. Svoje nepoužité tkaničky jsem si také vzala a poté pomalu vylezla z místnosti. Divila jsem se, že tu ještě nebylo tolik lidí, museli o mně už vědět. Možná si mysleli, že nebudu velká hrozba. Kdo ví, co jim Loki řekl a nakázal.

Nevěděla jsem kudy jít, a tak jsem šla doprava. Vypadalo to tu jako jedno velké bludiště, docela mi to připomínalo základnu SHIELDu.
Jenže pravdou bylo to, že bych teď byla mnohem raději tam než tady.