Waneissa - Avengers ff

Kapitola čtrnáctá - Překvápko

Můj řidič byl opravdu nevýřečný a tichý. Autem se ozývala po celou cestu, která trvala kolem 4 hodin podle mého odhadu, hudba a moje navigování. Navigovala jsem velice zmateně, vzhledem k tomu, že to bylo jenom z mé hlavy a neměla jsem žádnou mapu.

Naschvál jsem ho nechala zastavit kus před tím místem, které mělo být mojí cílovou stanicí. Z kabelky jsem vytáhla balíček peněz. Bohužel pro něj to byla jen iluze, která za chvíli zmizí a on nebude mít nic.

Život je hold nefér. Snad aspoň trefí domů.

Rozešla jsem se po pěšince směrem do lesa. O chvíli později jsem slyšela odjíždějící auto, docela jsem se divila, že neodjel rovnou, když jsem vystoupila, ale možná se chtěl podívat 'kam ta bláznivá žena' půjde dál. Začínalo se totiž stmívat a kolem byl jen les.

Snažila jsem se moc nepospíchat, abych se moc nevyčerpala. Já vím, sice jsem polobohyně, ale to neznamená, že dokážu vše. I když tu jsou stále ti, kteří si to myslí. Tušila jsem, že moje další setkání s Lokim a tentokrát i s jeho lidmi mě bude stát nějakou tu energii, takže jsem nechtěla plýtvat.

Tolik jsem se bála o Clinta. Samozřejmě jsem nechtěla, aby se něco stalo Tonymu, ale Clinta jsem nejspíš milovala. Co když mu Loki ublížil? Co budu dělat, jestli mu něco udělal?

Došla jsem k posledním stromům tohoto lesa, odkud jsem krásně viděla na základnu. Můj navigační systém o sobě teď dával hodně vědět, protože jsem byla na místě, ale já ho nemohla vypnout, protože jsem potřebovala najít ještě Clinta. Doufala jsem, že nejspíše opuštěná a stará vojenská základna nebyla chráněna kouzlem, protože to by byla jen další zdlouhavá nepříjemnost.

Došla jsem k plotu a mírně se ho dotkla. Naštěstí nebyl chráněný magií, ale to klidně mohla být až ta základna jako taková. Zneviditelnila jsem se a přelezla plot. Byl pěkně ostrý, takže jsem si trochu pořezala ruku, ale to mi v této chvíli bylo opravdu jedno.

Našlapovala jsem, co nejopatrněji a snažila se být ticho. To, že mě neviděli, neznamenalo, že mě nemohli slyšet. Došla jsem ke zdi a opatrně na ní sáhla, na což jsem do ruky dostala pěknou ránu. Málem jsem vykřikla, ale naštěstí jsem si to uvědomila v čas a zmlkla jsem. Co si budeme povídat, pěkně to bolelo a pálilo.

Šla jsem dál kolem strážných, což byli nejspíše vojáci. Vždycky jsem si při tomhle kouzle vzpomněla na strážné na Asgardu, které jsem takhle obcházela již jako malá. Loki tohle kouzlo nikdy neuměl, ale nikdo jsme nevěděli proč. Pravdou bylo, že člověk se musel doopravdy soustředit, aby vidět nebyl, protože jinak se stávalo, že mu třeba vykoukla ruka nebo tak - což by znamenalo konec mého krytí. Určitě by si toho totiž všimly kamery.

Tím pádem bych asi neměla přemýšlet nad hloupostmi, ale pořádně se soustředit. Když jsem se dostávala k místu, kam jsem potřebovala, což bylo něco, po čem bych mohla vylézt na střechu, tak jsem si zapnula i ochranné silové pole. Kdyby náhodou, člověk ani bůh nikdy neví.

Na střechu jsem chtěla jen z toho důvodu, že jsem doufala, že tam nebudou kamery. Což by tedy nemusely.

Rozeběhla jsem se k autu, od kterého jsem se odrazila a vyskočila ladně na střechu, která naštěstí chráněná teď nebyla. Doufala jsem, že jsem nebyla moc slyšet.

Pomalu a potichu jsem došla na místo, kde mi připadal 'signál' z mé magické cosi navigace nejvyšší, což znamenalo jít ještě dál. Bylo to tu opravdu veliké.

A teď čas na další část mého plánu. Nechala jsem před základnou vybuchnout dvě auta, abych je zmátla. Chviličku jsem počkala a poté udělala díru do střechy, což už nebylo tak nenápadné. Hodně vojáků bylo auto a vevnitř bylo rušno, takže si toho ani moc nevšimli. Oni na to přijdou.

Tak úplně jsem se netrefila, takže jsem musela ještě pospíchat do jiné místnosti. Protože mě silové pole a neviditelnost oslabovaly více jak iluze, tak jsem na sebe dala iluze vojáka. Bylo divné být jiné pohlaví, ale nebyl čas nad tím přemýšlet.

Rychle jsem se vydala tam, kam mě to táhlo nejvíce, což nebylo daleko. Vlétla jsem dovnitř a rychle se zneviditelnila, protože tam stál Loki. Byl však zabraný do svého monologu, že si mě nevšiml. Vojáky jsem žádné už nepotkala, takže by tu zbyl jen Loki?

Zaposlouchala jsem se do toho, co říkal. "Je mi to velice líto, ale musím vám něco oznámit," řekl dramaticky a vydechl. "Moje nevlastní sestra - Waneissa, zemřela."

Ten hajzl. Co si to dovoluje!

"Lžeš," řekl Clint. Bylo na něm vidět, že mu moc nevěří, ale jinak svoje emoce nedával najevo.

"Nelžu. Vidíš jí snad někde? Nepřišla by pro vás?" zeptal se, ale nechtěl odpověď. "Zemřela. Smiřte se s tím, vaši lidé jsou možná tam venku, ale ti moji - moje armáda je pomalu ale jistě zabíjí. Nikdo pro vás nepřijde," řekl a otočil se na patě. Chtěl odejít - šel zrovna mým směrem, takže jsem využila moment překvapení a asi tak dva metry před ním se zjevila.

"Takže mrtvá, jo?" zeptala jsem se ho a založila si ruce na prsou.

"Waneisso," zamrkal na mě a vypadal překvapeně. Na Clinta s Tonym jsem teď neměla čas.

"Doteď jsem tě brala jako vlastního, ale udělal jsi ze mě mrtvolu. Jsi pro mě cizí, jako kdyby jsi nikdy dřív neexistoval. Už ti neodpustím," řekla jsem a nechala objevit svůj luk a toulec na šípy.