Waneissa - Avengers ff

Kapitola třetí - Výslech

Začala jsem utíkat, mně neznámo kam a také mi to samozřejmě, nijak zvlášť nešlo. Rány se mi sice hojily rychleji než obyčejným smrtelníkům, ale i tak to dělalo problém. Nejvíc ta postřelená šlacha na noze. V těle jsem měla nejméně tři kulky.

Bylo jich kolem hodně moc. Ale pan Žehlička někam odlétl, aspoň o jednu plechovku méně.

„Slečno, nemáte šanci. Jste obklíčená, vzdejte se a nic se Vám nestane," ozval se nejspíše ten ‚o velký Fury' z toho stroje nade mnou.

Bohužel měl pravdu, ale i tak jsem se kolem sebe začala ohánět lukem. Dávala jsem si pozor, abych nikoho smrtelně nezranila.

„Poslední šance."

‚U Heimdalla! Sakra, já vím, že mě vidíš. Ty jeden hňupe ve zlatý zbroji!' pomyslela jsem si naštvaně a koukla se na nebe. Žádný Bifrost? Tak to si s tebou ještě vyřídím, tati!

Měla jsem poslední šíp. Opravdu to nemělo cenu. Levou rukou, v níž jsem držela luk, jsem namířila na zem a můj pohled spočinul také na zemi - na znamení, že se vzdávám. Okolní svět pro mě najednou ztichl a vše se odehrávalo moc rychle. Během chvíle mi někdo nasadil pouta a pořád do mě mlátil, ať jdu rychleji. Také mi vzali můj luk a poslední šíp.

„Agente Loisone, nemlaťte do ní tak. Nehodlám mít kvůli vám problémy u šéfa!" řekl odněkud zezadu jiný člověk. Moc jsem nevnímala, takže jsem si ani neuvědomovala, kam mě vedou.

Po pěti minutách chůze si mě vzal na starost zase někdo jiný a odvedl mě na ošetřovnu. Vše bílé, všichni v bílém. Posledně jsem viděla sklánět se nade mnou nějaké - asi - midgardského lékaře a následně jsem omdlela.

„Bratře?"

„Nejsem tvůj bratr!" rozkřičel se Loki hned. Měla jsem o něm sen, který nejspíš vyvolal on.

„Omlouvám se," řekla jsem to náhlého ticha.

„Ne, to já se ti omlouvám," pronesl a objal mě. Cítila jsem se bezpečně.

„Loki?"

„Ano, sestřičko?"

„Já..," někdo mě vzbudil. Idioti!

„Slečno?"

„Co chcete?" vyštěkla jsem. Vše mě bolelo a já měla, co dělat, abych se nesvíjela v bolestech. Moje uzdravování v cizí části vesmíru asi nebylo zas tak účinné.

„Po ránu nejmilejší, že? Jen jsem vám přišel říct, že už jsme se rozhodli, co s vámi."

„Prosím? Já nejsem žádná věc!"

„Slečno."

„Vaše ‚slečna' mě nezajímá!"

„Prostě jsem vám přišel oznámit, že byste se měla psychicky připravit, protože sem za chvilku přijde pár lidí, kteří vás budou chtít vyslechnout."

Bohužel se mi zatmělo před očima a omdlela jsem.

*-*-*-*

„Ale pane, nemůžeme jí vzbudit. Mohlo by to narušit léčbu."

„Ihned jí vzbuďte! Nikdo se vás na nic neptal."

„Ano, pane."

Už jsem byla stejně vzhůru, a tak mě ani nemusela budit. Vypadala, že si oddechla. Asi se bála.

„Pojďte za mnou," přikázal mi Fury. Ten si ze mě asi fakt dělá srandu.

„Agente Loisone, vemte ji!" přikázal Fury tentokrát již jmenovanému člověku, který si mě prostě hodil přes rameno. Mlátila jsem ho a škrábala do zad, ale nevypadal, že by to nějak vnímal. Horda svalů bez mozku. Vytáhla jsem dobře ukrytou dýku a zabodla mu jí do zad. Zaskuhral, ale držel se na nohou.

„Agente?"

„Vrazila mi nůž do zad!"

„Dýku," opravila jsem ho.

„Tak ať jde po svých ne?"

„Jak si přejete, pane."

Ten chlápek je fakt divný. Má v zádech dýku, ale je úplně v pohodě?

„Mimochodem, tohle si vezmu," oznámila jsem mu a vytrhla mu dýku ze zad. Nic to s ním neudělalo.

Chybíš mi, Loki.

Došli jsme do té místnosti, kde jsme byli úplně poprvé. Všechno se zdálo být v pořádku a opravené.

„Poslouchala jste?" řekl Fury.

„Upřímně? Ne."

„Neměla by mít princezna nějakou výchovu? Asi ne, když jí její vlastní otec vyhnal."

Napočítala jsem do deseti a zhluboka se nadechla. Poté jsem odvětila: „Říká ten, co ztratil oko při práci pro drogového dealera na Ukrajině? Nemluvě o zbraních z Tesseractu."

„Jak to víte?"

Jen jsem se ušklíbla, nic víc, nic míň. Chce vědět až moc věcí.

„Jděte 5 metrů rovně, zabočte do leva, třikrát zaťukejte a pak vstupte," dal mi pokyny a odešel tím směrem, kterým jsme přicházeli.

Poslechla jsem ho, stejně mi nic jiného nezbývalo, a šla jsem k těm dveřím. Vešla jsem a uvnitř místnosti na mě čekal stůl, dvě židle naproti sobě, z toho jedna byla obsazená nějakou černovlasou a ženskou. Prohlížela si mě. Proč se na mě, ksakru, tak divně koukají? Nadzvedla jsem jedno obočí, přesně tak, jak mě to učil Loki.

„Posaďte se prosím," pokynula mi a ukázala na volnou židli.

„Výslech?" optala jsem se, i když mi to bylo jasné.

Odpovědí mi bylo její kladné kývnutí.

„Můžeme začít?"

Přikývla jsem. Jako kdyby jí záleželo na mém názoru.

„Proč jste na Zemi?"

„Zeptejte se Thora, ten to ví lépe než já," řekla jsem znehuceně.

„Nemáte v oblibě vašeho bratra?"

„Mám ho ráda, ale momentálně jsme v komplikovaném vztahu."

„Podle posledních zpráv, jste byla vyhnána."

Kýv, kýv.

„Co vaše vztahy s Lokim?"

„Loki je pro mě víc bratrem než-li Thor."

„Z jakého důvodu?"

„Je sám sebou."

„To rozhodně je."

Kýv, kýv.

"Podporovala jste bratra v ovládnutí Země?"

„Ne. V té době jsem byla poslušná dcerka poslouchající otcovy příkazy,"

„Hádám dobře, že už jste taková nejste?"

„Přesně tak. To tedy nejsem."

„Lokiho vliv nejspíš dělá lidi jinačími."

„Nejsem člověk," řekla jsem.

Tím jsme skončili a poté mě odvedla, kdo ví kam.