Waneissa - Avengers ff

Kapitola čtvrtá - Clint Barton

Dovedla mě do nějakého pokoje. Naštěstí už nebyl lékařský. Důkladně jsem si ho prohlížela.

V pokoji byly dvě postele s šedivou peřinou a polštářem stejné barvy, jedna skříň, stolek, židle a jedno zamřížované okno. Zdi byly holé a podlahu tvořila dřeva s šedým kobercem uprostřed.

„Nevypadá to, že by se Vám tu líbilo," poznamenal někdo ode dveří. Koukla jsem se tím směrem a viděla agenta. Tmavě modré oči, světle hnědé vlasy, S.H.I.E.L.D. uniforma, v ruce luk a na zádech toulec. Beztak to bude ten, co mě trefil.

„Máte nějaký problém?" zeptala jsem se a pronikavě se na něj podívala.

„Ne. Vlastně ano, myslím, že další informace se vám také nebude zamlouvat."

Když jsem byla chvilku ticho, takže pokračoval.

„Jsem odteď vlastně vaše chůva," vysvětlil poněkud otráveným hlasem.

„Cože? Tak to už by byla lepší i ta asgardská cela!" začala jsem se rozčilovat a poslední polovinu věty (vlastně už od konce mého ‚Cože?') jsem si to poznamenávala spíše jen pro sebe.

„To zrovna nebylo milé."

„Nemám zájem být milá."

„A jste si jistá, že umíte být milá."

„Řekla bych ‚Zeptejte se Lokiho', ale přeci jenom na něj nechci upozorňovat." Když zlá tak pořádně. „Jejda, já ho zmínila..," hrála jsem si na nevinnou. Ten agent ‚No name', jak jsem mu začala říkat, byl značně rozčílený. Číst myšlenky se prostě někdy hodí.

„Tak už vím, kde se bere ta vaše jedovatost. Člověk by řekl, že když nejste ani příbuzní, takže se budete chovat trošku jinak. Ale vy..jste oba dva stejní," vyplivl ze sebe.

„Loki není zas tak zlý, jak všichni tvdíte. Každý má svoje mouchy."

„Tak mouchy, jo? A to, že ovládal lidi a zničil skoro polovinu New Yorku, říkáte pořád jen ‚mouchy'?" křikl. Tak lehko se dají lidé vyprovokovat? Celkem polekaně jsem se na něj podívala.

Zase se to zapnulo.

Myslel na ty chvíle, kdy ho Loki ovládal. Jak zradil. A také se chce pořád pomstít Lokimu.

„Je mi líto, co se Vám stalo, agente.."

„Barton, Clint Barton," řekl už klidně. „Nemělo by Vám být líto něco, za co nemůžete."

„Někomu to musí být líto."

„Najednou si nejste podobní," poznamenal spíše pro sebe.

„Něco bych Vám na to řekla, agente Bartone, ale do to bych Vám řekla něco z mého soukromí, což ani jeden nechceme."

Na to nic neřekl. Chvilka ticha, on stál pořád ve dveřích a vypadal zamyšleně. Nebavilo mě stát uprostřed pokoje, a tak jsem si sedla na jednu z postelí.

„Nemáte hlad?"

Obrátila jsem oči v sloup.

„Takže ano," usmál se. První člověk, který se tu na základně usmál. „Tak za mnou," prohlásil a rychlým krokem někam šel. Trošku jsem si poupravila své oblečení, aby nebylo děravé a pospíchala jsem za ním.

„Proč tak pospícháte?"

„Neumím chodit pomalu," řekl a prudce zahnul do prava.

„Jak se tady můžete vyznat?"

„Je v tom systém."

„Ne. Je v tom zmatek."

Pak jsme šli v tichosti do jídelny, nebo jak bych to nazvala. Bylo tu hodně stolů a hlavně hodně lidí. A nejhorší na tom bylo, že všichni koukali na mě. Zvedla jsem obočí, a když si konečně všichni všimli, že na ně zírám, zpomalenci jedni, tak se vrátili k té hmotě, co měli na talíři.

Šla jsem za Bartonem k nějaké přepážce, on si začal brát tu hmotu, zatímco já jsem se jen mračila a koukala se.

„Pokud nechcete umřít hlady, tak si něco vemte," pronesl potichu. Snad aby se neřeklo, že se baví s tou ‚jinou'.

Nic jsem mu neřekla, jen ode mě schytal zamračený pohled. Popadla jsem něco, co vypadalo jako ovoce a vzala si pití, které mělo asi vypadat jako džus. Clint (ano, Clint) šel k nějakému stolu - dál od ostatních lidí. Přisedla jsem si k němu. Kam také jinam?

„Proč jste si sedla ke mně?"

„Kam bych si měla jako sednout?" zeptala jsem se nechápavě.

„Někam jinam?"

„Aha," hlesla jsem.

A tak jsem vstala a sedla si jinam i s doprovodnými pohledy všech přítomných. Slušně daleko od Bartona.

Po tomhle okamžiku mi něco začalo docházet. Jsem prostě jiná. Nepatřím sem. Nechci tu být, ale musím tu být.

Zvedla jsem hlavu a u Bartona zahlédla nějakou zrzku. Hlavu jsem hned sklopila a zaraženě koukala na to ovoce. Někdo si ke mně přisedl, nevnímala jsem to.

„V pořádku, Neisso?" ozval se známý hlas. Simon.

„Myslela jsem, že mě budeš nenávidět."

„Za co?"

„Za všechno."

„Ne. Ani se nezlobím, neboj."

Oddychla jsem si. Momentálně to byl můj jediný přítel.

„Co se mnou bude teď?"

„Neměl bych ti to říkat."

„Dobrá."

„Nech mě domluvit," řekl a zasmál se. Naklonil se ke mně a pokračoval: „Rada ani Fury neví , co s tebou mají dělat. Prozatím tě, jak už víš, bude hlídat Barton. Než se rozhodnou, budeš trávit čas ve svém pokoji nebo tady v jídelně. Mimochodem, ta zrzka je Natasha Romanovová.

„To..To nebudu moc jít ani ven?"

Zavrtěl hlavou.

„Jde sem tvoje chůva," zasmál se a opřel se zády o židli.

„O tom se nevtipkuje," řekla jsem

„Můžeme odejít anebo se tady budete dále vybavovat s agentem Andersonem?" řekla poněkud podrážděně moje chůva.

„Já myslím, že mohu jít,"prohláslla jsem a věnovala Bartonovi chladný pohled. „Tak zas někdy, Simone."

Simon jen kývl.

Byli jsme na cestě do pokoje, když se velevážený agent ozval: „Takže Simon jo?"

„Nemáte nic lepšího na práci, než se starat o můj život?"

„Momentálně je přesně tohle moje práce."

„Bohužel."

Chvilku jsem nechala ‚zapnutou čtečku myšlenek' a hledala něco, čím bych ho mohla umlčet. Ale nechtěla jsem být krutá, tak jsem toho zase nechala.

„Já z toho taky nemám radost."

Raději už jsem nic neřekla a když jsme došli na pokoj, tak jsem si sedla na postel a sledovala všechno jen ne jeho.