Eddie
V pondělí ráno jsem vstal jako první. Udělal jsem snídani mně i Stevovi a pobrukoval si nějakou píseň. Myslím, že to bylo Die Young od Black Sabbath. Jo, Sabathy jsem měl fakt asi nejraději. Byli to takoví moji společníci při špatných, ale i dobrých chvílích, vzpomínkách... asi čemkoli. Tak jsem tak přemýšlel nad svým životem... Že jsem se asi nikdy tak dobře neměl. Že jsem takový chvíle ještě nezažil. Možná... Si to konečně zasloužím. Možná to tak má být. Jen nevím jak se občas chovat. Ne jak se chovat ke Stevovi... Ale celkově. Mám ho hlídat... Nebo vlastně ne jeho. Spíš jestli mám hodně kontrolovat to jak se cítím. Mám asi trochu strach. Strach z toho co bude... Ale to je asi normální ne? Nebo... Já nevím snad s nikým jsem ještě nebyl. Neříkám... Už jsem se líbal, ale že bych to s někým bral tak moc vážně jako s Harringtonem... to se říct nedá. Možná moc přemýšlím. Určitě. Ale za ty dny co si myslím, že jsem konečně šťastný a mám někoho opravdu rád, dá se říct víc, než sebe... mám strach, že to bude zlý... brzy. Zatím nemám ten pocit jako jsem míval... ale stejně. Rozumíte. Nějak jsem to nikdy nepopisoval. Asi nikomu. A asi možná dlouho nebudu. Jen chci aby to tak rychle neskončilo. Nebo ne tak moc rychle jako vždycky všechno.
...
Z přemýšlení mě vylekal až tehdy Steve, který se posadil hned vedle mě, když jsem snídal.
„Dobré ráno."
Usmál se a políbil mě na tvář a hned potom na krk.
„No, dobré."
Musel jsem se zasmát. Ale byl to takový ten smích, kdy jste upřímně šťastní z toho s kým jste. A že konečně žijete.
...
Když jsme se najedli a udělali si svoje věci a připravili se do školy, Steve hned řekl, že pojedem jeho autem a že nehodlá jít dneska pěšky. Stejně potom musel domů... Jeho rodiče by ho asi zabili kdyby se jim neukázal.
„No, dobře pane."
Zasmál jsem se a už jsem vycházel ven, když v tom on mě zatáhl ještě zpět a zavřel dveře.
Opřel mě o ně a usmál se.
„Eddie chtěl jsem jen ještě říct... Že jestli nechceš nemusíš to ještě říkat. A jestli nechceš abych něco říkal nemusím. Jen chci abys věděl, že se za tebe nestydím ano? A i kdyby s tím někdo nesouhlasil, na což jsem "jakžtakž" připraven tak stejně... Nenuť se do toho"
Chvíli si mě ještě prohlížel, musel jsem mít výraz fakticky prvotřídní... protože než jsem to stačil vstřebat tak mě dlouze políbil.
Usmál jsem se a objal ho. Protože lepšího muže jsem si nemohl přát. I když mám trochu strach tak mu věřím jako nikdy nikomu jinému.
„Udělám co bude v mých silách."
Odpověděl jsem po chvíli co jsem byl zachumlaný do jeho ramene.
...
Když už jsme konečně vyjeli autem zpívali jsme si cestou nějaký písně co jsme si pouštěli, když jsme byli spolu.
Když jsme pak byli skoro před školou, tak se na mě usmál a ještě v autě mě políbil.
„Dáme si vědět po škole?"
„Jo, jasně"
Usmál jsem se, ale v tom mi došlo, že nemá číslo na náš telefon.
„Počkej... Ještě nemáš naše telefonní číslo."
Tak jsem ho rychle naškrábal a dal mu ho. Pak jsem mu dal rychlý polibek a pelášil do školy.
...
Steve
Tohle ráno bylo snad nejlepších ze všech. Když jsem ráno vstal a šel pak do kuchyně, viděl jsem Eddieho jak nad něčím dumá. Ale opravdu usilovně... Bylo to skoro, jakoby se něčím trápil. Nevěděl jsem co udělat, a tak jsem ho jen objal a sedl si k němu.
...
Když jsme pak přijeli spolu mým autem ke škole, byl tak rozrušený. Tak jsem ho políbil. Myslel jsem si, že jsem ho trochu uklidnil... Jenomže jsem měl taky trochu pocit, že jsem to ještě více pokazil. Dal mi telefon na něho... Tak se ho zkusím zeptat... Mám opravdu o něho strach. Navíc mám dnes ještě práci... Takže vůbec nevím kdy se vrátím. Ale doufám, že stihnu zavolat Eddiemu. Musím.
...
Vystoupil jsem z auta a potkal Robin.
„Čau Steve... Kde jsi byl celý víkend?"
„U Eddieho."
Řekl jsem dost prostě. Nebudu lhát. Proč bych měl.
„U Eddieho? A... A co se stalo, že zrovna Steve Harrington mluví s dlouho nazývaným "bláznem" Eddiem Munsonem...?"
„Robin..."
Podíval jsem se na ní a ona to po chvilce pochopila.
„Počkej... Fakt?"
„Mhmm..."
Zamručel jsem v souhlas. Chvíli zůstala překvapená stát na místě, a tak jsem se pak zeptal taky na ní. Aby jí to nebylo líto.
„A co ty a Vicky?"
„Dej mi pokoj... Vždyť... Někoho má."
„To neznamená, že není jako ty. A já..."
„Jo... Jenomže ty jsi Steve. Okouzlující Steve Harrington na kterého už neletí jen ženy, ale už i muži... Muže být někdo tak dokonalý? Jo asi jo, ale já to rozhodně nebudu... A-"
„Už mlč Robin... Vždyť jsi to zatím nezkusila... Nebo ne s Vicky."
Je mi Robin líto... Fakticky moc.
„Jo jenomže... Když se zeptám mám pak strach, že se zeptám špatně. Že to ta osoba nebude mít stejně jako já... Že nebude stejná jako já. A to potom je největší trapas a zklamání. Víš, každému to nemůže padnout všechno do klína jako "někomu"."
Podívala se na mě, ale zasmála se. Tak jsem se jen usmál.
„Doufám, že Eddieho jen nevyužíváš..."
„To snad nemyslíš vážně... Neměli jsme mezi sebou ještě nic. A dlouho ještě mít nebudem... Chci tomu dát čas a jít na něho pomalu. A navíc nejsem na to připravený..."
„Páni... Kam se poděl ten dřívéjší Steve? Ale vlastně jsem asi radši, že přišel ohleduplnější... A vyspělejší."
Řekla drkla do mě s úsměvem. Mám Robin rád... Je jediná kdo mě kdy pochopil. Ještě tedy Eddie, ale rozumíte.
„Jsem ráda, žes dospěl."
„Jo, taky se cítím lépe."
Usmál jsem se a tak jsme vkročili do školy.
