Narazil jsem. A to docela slušně. Strýc s tetou tu mají stálé zakazníky a hosty a bůh ví jak se tomu říká.. nepředstavili mě a já nevěděla jak se chovat, jsem stydlín přiznávám. Takže jsem většinou jen špitl něco na styl "zdravím". Tím nemůžu nic pokazit, ne?
Za dnešní večer jsem poznal člověka jemuž se říká Valach. Vyzáblý chlapík středního věku s rozzářenýma zakalenýma modrýma očima a neustále dobrou náladou, co nezavře pusu a v jednom kuse vtipkuje. Zamlouvá se mi. Mého strýce neustále štve a provokuje ale já se tím bavím. Trochu mě znervóznělo, když jsem se za výčepem chichotal nějaké jeho hlášce a on pronesl: "Tichej Honza vydává zvuky? No to se podívejme!" Zarazilo mě to. Tichý Honza. Přezdívka, kterou jsem nevědomky získal a pod kterou, jak jsem nasledně zjistil, mě všichni znají. Xaverius je na ně asi moc složité...
A opravdu, ještě ten večer mě několik lidí tak oslovilo a tím jsem si utvrdil již zjištěnou věc.
Přijal jsem tedy svou roli a mlčel jsem, jen jsem se sem tam pousmál. Proč bych měl mluvit, když nevím co bych říkal a navíc to po mně nikdo nechce? Vždycky mi jen řekli kolik piv, kolik zelený atd.. a bylo vystaráno. Platby řešil strýc takže jsem vážně za celý večer nemusel otevřít pusu. Teď mi to ale zpětně trochu vrtá hlavou jestli jsem tu přezdívku měl tak jednoduše příjmout. Čas nevrátím. Ale nemám v plánu zatím nic měnit. Přijal jsem roli. Kdyžtak ji změním ale zatím nemám důvod.
Xaverius 29. 7. 2022
ČTEŠ
Jsi mým snem
RastgeleDeník šestnáctiletého Xaveriuse. Žije se svým strýcem a tetou ve městě v horách, protože se jeho rodiče o něj nedovedli pořádně postarat. Jelikož je ve společnosti svého strýce, kterého zná celé město, poměrně rychle se seznamuje s každým občanem. P...
