Jsi mým snem

Psí hřiště

S Dýrou jsme čím dál tím větší kamarádi, je vychytralá a mazaná, baví mě.
Jednou, když strýc při obědě věnoval svou pozornost více televizi nežli jídlu, vyskočila na místo vedle něj a sebrala mu maso rovnou z talíře. Pohled na zuřícího strýce byl k nezaplacení.
Sem tam jí vytáhnu na výlet po okolí a do lesů. Třebaže bych ji měl mít na vodítku, netýrám ji s tím. Beztak celou dobu chodí po mém boku.
Začal jsem s ní chodit na jedno zapadlé psí hřiště, které vypadá jako hřbitov houpaček, ale nic lepšího jsem v okolí neobjevil.
Dneska jsme tam poprvé nebyli sami. Byla tam dívka s jiným psem. Její zářivě žlutá bunda nešla přehlédnout a světle hnedé vlasy po ramena jí spadaly do tváře. Po jejím boku bylo ale mohutné a velké stvoření. Oproti němu vypadala jako panenka do kočárku. Její pes k nám okamžitě zamířil. Též si nás všimla.
"Ráme k noze!" Rozřikla se. Rám ji úplně ignoroval a zvědavě začal očichávat Dýru, která se mi krčila u nohou. Dívka přispěchala k nám.
"Moc se omlouvám, teprve se učíme spolu vycházet." Vysvětlila. Jen jsem kývnul. "Rám je zvláštní jméno." Nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo.
"Je... ale furt je to lepší než Ráchmandir." Chytla psa za obojek a přitáhla si ho k sobě.
"Tak se vážně jmenuje?" Podíval jsem se jí do zelených očí.
"Ano." Přisvědčila. Víc pootevřela oči a zračilo se v nich uvědomění. O krůček ustoupila a rychle si mě prohlédla. Nechápal jsem co vidí. Obyčejný kluk se psem.
"Už budu muset jít." Nic jsem na to neřekl. Taková typická věta, když s někým nechcete být, ale nevíte, jak se vyhnout jeho přítomnosti.
Roztřesenýma rukama se snažila připnout Ráma na vodítko. Ale neposedný pes jí stále uhýbal.
"Chceš s tím pomoct?" Vytřeštila oči a prudce zavrtěla hlavou.
"Ne to není nutné." Vodítko secvaklo a bez rozloučení odešla pryč.
Mám z toho divný pocit.
Teď ležím na karimatce a Dýra mi spí u boku.
Stále vidím její vyděšený výraz.
Mrzí mě to.
Rád bych věděl, co se stalo.

Xaverius 24. 8. 2022