Potkal jsem ji v obchodě. Teta mě poslal nakoupit a dala mi nějaký drobák, abych si udělal radost a když jsem vcházel do obchodu, zahlédl jsem tu zářivou barvu. Nemohl jsem se mýlit. Byla to ona. Stála zády a tak o mně nemohla mít ani potuchy. Obešel jsem regály a postavil se vedle ní.
"Ahoj." Hlesl jsem. Bylo skoro až hmatatelné jak vzduch zamrzá a dívka vedle mě tuhne.
"Ahoj." Bylo to spíš špitnutí nežli slovo.
"Jak se má Rám?" Tak debilní otázka... nemohl jsem začít hůř. Chtěl jsem se propadnout, první co mě zajímá je její pes, to je fakt super.
"Dobrý. Na týden si ho vzal k sobě bratr." Nedívala se mi do očí. Ani se nepostavila směrem ke mně. Zírala na plechovky kukuřice.
Co dál, co dál, přemýšlej, přemýšlej!
"Jak se jmenuješ?"
"Míran." Hlesla do regálu před sebou.
"Těší mě Míran. Já jsem..."
"Vím, kdo jsi." Přerušila mě.
"Nevím, jestli znáš to správné jméno." Napadlo mě jestli nemyslí Tichej Honza. Zarazila se a mlčela.
"Xaverius." Zašeptal jsem. Zpozorněla a zašeptala mé jméno. Pak se zamračila.
"Proč ti všichni říkají Honza?" Jen jsem pokrčil rameny.
"Nemám nejmenší tušení." Přikývla a vzala jednu konzervu z regálu před sebou.
"Budu muset jít." Sdělila regálu. "Těšilo mě Xaveriusi." Nenamáhal jsem se ji opravovat skloňováním, beztak je to zbytečnost.
"Mě též." Přisvědčil jsem. Odešla k pokladně a já se věnoval svému nákupu.
Dívka ve žluté bundě. Míran.
Xaverius 23. 10. 2022
ČTEŠ
Jsi mým snem
RandomDeník šestnáctiletého Xaveriuse. Žije se svým strýcem a tetou ve městě v horách, protože se jeho rodiče o něj nedovedli pořádně postarat. Jelikož je ve společnosti svého strýce, kterého zná celé město, poměrně rychle se seznamuje s každým občanem. P...
