Jsi mým snem

Trocha melancholie s počasím

Od mého posledního zápisu uběhly dva týdny a stalo se toho neskutečně moc.
Ale začnu něčím, co mi připadá... zvláštní, ale přitom tak logické. Dny jsou krásné prosluněné a plné energie a čerstvého vzduchu... ale noci... je to temný chladný závoj, který se přižene pokaždé dřív a dřív. Pohltí slunce a vyplivne jen malé střípky hvězd. Jako by slunce roztříštil na milion kousků a každé ráno ho zase skládal. Vrátím se ale k noci. Je to časový úsek, kdy moment trvá jako hodina a pár minut jako celý den. Nedávno jsem seděl venku celou noc, nepohodl jsem se se strýcem zase kvůli Valachovi. Zůstal jsem venku a přituhovalo. Tma houstla a teplota klesala, klesala a klesala.. lampy zhasly o půlnoci. Všude klid a ticho a nad hlavou pouze statisíce hvězd. Nebeský klid.
Kolem asi třetí ráno to začala být zima až nepříjemná. Musel jsem se hýbat. Chodit po městě a po lesích. U lesů jsem byl ale opatrnější. Vím, co všechno tam žije a i když mi teta říkala, že není čeho se bát tak k lesu chovám tichý respekt.
Padla rosa a já vyšel na jednu stráň několik kilometrů od domu. Z listů stromů nízko u země padaly kapky a v hlavě se mi rozeznívaly tiché tóny které se objevovaly a mizely stejně jako rosa z na listech. Pak přišlo něco. Co jsem nikdy neviděl. Něco zezačátku tajemného a pak mohutného. Jakobyste cítili jak se pod vámi hýbe zem. Jako by jste mohli vnímat každý centimetr pohybu země stejně jako když se rozjíždí auto. Pohyb. Objevil se pohyb. Z výšky z horské stráně jsem viděl masy mraků přelévající se z jednoho údolí do druhého a celé to zastřešovalo pomalu se líhnoucí světlo postupně ukazující veškerý život v okolí. Mocný vítr pohyboval mraky, které ukazovaly a znovu schovávaly slunce. Matku všeho živého. V tu chvíli jsem se zamiloval. Zamiloval jsem se do nehostinného kraje, do kterého jsem se dostal. Po každé bouři vysvitne slunce.

Xaverius 19. 8. 2022