Něco na ní bylo... už od začátku

Kapitola 5. - Přestávka

Chvilku se mi opravdu nechtělo věřit, že jsem k tomu Viktora fakt dokopala. Vystoupila jsem z auta asi vteřinu po něm a když jsem auto ze zadu obcházela, Viktor mě na poslední chvíli chytl za paži a otočil k sobě. 

„Jestli se cokoliv stane-" začal.

„Klid, ano? Já za volantem neusínám." pak jsem sebou cukla aby mě pustil a nasedla. Bylo zvláštní tu sedět na místě řidiče. Viktor si sedl na místo spolujezdce a evidentně chtěl zas něco namítat, ale díkybohu začal mi zvonit telefon. Sice by se to asi nemělo, ale tady stejně stojíme. Takže jsem ho vylovila z tašky. Na displeji svítilo jméno Míši. Nedivila jsem se, že mi volá.

„Ano?" zvedla jsem to a dala to na hlasitý odposlech.

„To nemyslíš vážně? Můj bratr tě nechá řídit?! Já se k tomu volantu nesměla ani přiblížit! Nenechal mě ani si zatroubit, když si to auto kupoval!" musela jsem se zasmát a Viktor pobaveně zavrtěl hlavou.

„Míšo, můžu tě uklidnit, že jsem sem puštěna pouze dočasně a jen na popojíždění v koloně. Viktor je unavenej a neutušíš kolik nervů mě stálo ho donutit aby si na chvilku zdřímnul."

„Dovedem si to živě představit." ozvala se ze sluchátka Aurora.

„No jestli vy tři nepřestanete kecat, tak se Emma zase vrátí na místo spolujezdce, protože neusnu." zabrblal Viktor a já protočila očima.

„No nic asi to ukončím, aby se hlavní řidič mohl připravit na zbytek cesty." rozloučila jsem se a holky hovor ukončily. Viktor na mě hleděl, jakoby ještě něco čekal. Každopádně auta se nepohly takže jsem na něj zamrkala a řekla:

„Sladké sny."  jen protočil očima a otočil se k okýnku. Já se uchechtla, ale dál ho neřešila. Jenom jsem mu zeslabila rádio, aby ho to tolik nerušilo. 

Minuty se táhly neuvěřitelně. Auta stála a pohli jsme se snad jen jednou za čtvrt hodinu. Extrémně jsem se takhle nudila snad dvě hodiny. Jediné pozitivum bylo, že Viktor skutečně usnul, alespoň se prospí a nebude pak za volantem usínat. 

Zhruba kolem půl třetí ráno, tedy po dvou a půl hodině co jsme tu stáli se kolona začala konečně rozjíždět. Venku byla pořád tma a už jednoduše nebyl prostor Viktora budit. Jedoucí auto ho nevzbudilo jak mi tvrdil a tak jsem se rozhodla ho nechat spát. Navíc, jak se to tu začalo rozjíždět holky volaly, že mám někde zastavit. Zastavila jsem na jedné větší benzínce. Kluky jsem nechala spát a vyšla ven. Aurora s Míšou a po chvilce i Soňa dorazili za pár minut.

„Koukám, že holky nekecaly. On tě fakt nechal řídit." usmála se Soňa sotva zavřela dveře.

„Jo a víš kolik nervů mě to stálo?"

„Věřím, že dost." přikývla Soňa a zamkla auto. I ve tmě jsem si všimla, že Maty, který po alkoholu spal jak zabitý je na sedle spolujezdce.

„Hele, ty ho máš  ve předu? Nedělá třeba nějaké hovadiny, když jedeš?" zeptala jsem se.

„Ten? Ne. Spí jak Růženka." usmála se Soňa. „A i kdybych ho chtěla dát dozadu, nešlo by to. Tohle auto má tak úděsně malý kufr, že jsme museli dát několik věcí na zadní sedačky."

„Aha... chápu." přikývla jsem a obě jsme se vydaly směrem k toaletám, za Míšou a Aurorou, co stály ve frontě. Naštěstí se to docela dalo. Tím, že byla noc tak asi moc lidí nezastavovalo. Jakmile jsme všechny vyšly ven, šly jsem si ještě na benzínku koupit pití. Teda, alespoň já a Míša se ke mě přidala. 

„Hodláš Viktora vzbudit, když už nejste v koloně?" nahodila a zavřela chladničku ze které si brala ledový čaj.

„Emm upřímně se  mi do toho nechce."

„Já to věděla. Nechce se ti ten volant pustit co?" ušklíbla se a já se pousmála pak jsem šly zaplatit a šly ven.

„Za tohle tě zabije hned jak se vzbudí. " oznámila mi s úsměvem Míša, když jsem vyšly ven. „Ještě k tomu, když jsme zastavovaly a tys ho nechala spát."

„Čistě teoreticky jsme domluvený, že mu volant předám, jakmile se vzbudí a zatím spí." pokrčila jsem rameny a obě jsme se zasmály. Došly jsem zpátky na parkoviště, ale nešly k autům, ale za Soňou a Aurorou, co stály na jednom rohu a kouřily.

„Jsme tu... Na." podala Míša Auroře vodu. 

„Dík." řekla Aurora jakmile vydechla kouř. „Chcete?" zeptala se a ukázala krabičku.

„Ne díky. Nekouřím." řekla jsem. Míša si taky nevzala.

„Hele nechcete kluky vzbudit? Ať se zajdou vyčůrat a tak?" napadlo Auroru, ale Soňa zavrtěla hlavou.

„Ne. Buďme rády, že spí a nedělaj hovadiny. Koneckonců, jim můžeme ve finále zastavit kdekoliv."

„To je pravda." přikývla Aurora. 

„Jak jste se vlastně všichni poznal?" zeptala jsem se. „Vím, že s Míšou se znáte přes její bráchy, ale jinak..."

„No já a dvojčata jsme bydleli ve stejný vsi." řekla Aurora. „Asi jako Míša a Soňa. Ti zas bydleli ve stejné ulici v Ostravě. Dvojčata jela jednou na jakýsi sportovní tábor či co a tam se potkali i s Viktorem a Matějem a když zjistili, jak blízko Ostravy bydlíme začali jsme se scházet. Většinou jsem chodili tam do toho baru, kde jsem se dneska sešli."

„Jo a já z toho všeho byla vynechána." zabrblala Míša a Soňa ji soucitně objala.

„Míško, bylas malá." 

„Má pravdu. Navíc si měla dost složitou pubertu ani se tvým bratrům nedivím, že tě nechtěli mít na starost." Přidala se Aurora

„Hele, zas taková katastrofa to nebyla. Ostarně Emma vám to potvrdí, že? Byla s mnou celou střední,"

„No..." uznám „ A právě proto si myslím, že se vrátím do auta." Soňa a Aurora se zasmály a Míša mě šťouchla ramenem. 

„Takže vy dvě se znáte ze školy?" ptala se Aurora

„Jo." přikývla jsem. „Vlastně už od příjmaček. Obě jsme hledaly třídu kam máme jít. No a Míša se se mnou nějak dala do řeči a když jsem zjistily, že jsem obě přijatý tak jsem se začaly bavit. Chodily jsem ven a v září si spolu i sedly."

„A vydrželo nám to až do maturity." dodala Míša. „Škoda, že na výše už se mnou nebudeš."

„No jo hold. Každá máme jiný cíl." 

Jakmile Aurora a Soňa dokouřily, vrátily jsem se každá do auta. Viktor i Pavel spali a tak jsem nastartovala a vyjela.