Něco na ní bylo... už od začátku

Kapitola 24. - Cesta zpět

Vyjel jsem a chvilku jsme jeli v tichu. Po očku jsem ve zpětném zrcátku koukl na Míšu, která měla sluchátka.

„Už?" zeptal jsem se a Emma si povzdechla.

„Míšo? Nechceš nic z pekárny?" zeptala se a když žádná odpověď nepřišla koukla mým směrem a řekla.

„Už jsem ti říkala, že má menší milostný trable."

„Zabouchla se tu do nějakýho barmana nebo co?"

„Ne... ale trošku ji ranilo, že Vojta začal chodit s Aurorou."

„Vojta?" nechápavě jsem k ní otočil a ona pokrčila rameny. 

„Hlavně dělej, že nic nevíš. Prosím!"

„Někdy je fakt lepší některý věci nevědět...A stalo se mezi nima něco?"

,,Ne. Jen Miša se dozvěděla, že spolu chodí a to ji ranilo. Neboj bude zase v pohodě. " 

,,Když to říkáš." Usmál jsem se. 

Připadalo mi že cesta utíká rychleji. Po asi hodince jsme museli doplnit palivo, ale z Chorvatska se k hranicím jelo daleko rychleji. Ono když jsem v protisměru viděl tu kolonu byl jsem upřímně rád, že jedeme domů.

„To je celkem katastrofa na cestě do Chorvatska." konstatovala Emma.

„To teda." přikývl jsem. „Ještě, že jedeme domů." Emma se pousmála a koukla za sebe Míša vypadala, že spí. 

„Spí?" zeptal jsem se.

„Nejspíš." přikývla. „Asi to potřebuje. Pomáhá to s vypnutím myšlenek."

„Myslíš?"

„Vím." přikývla. „Po rozchodu s Danem jsem z postele nevylezla celý víkend. Byla jsem zalezlá a buď koukala na seriál, poslouchala depresivní písničky a nebo spala. Nejlepší terapie."

„Bože... Tak je to vždycky?" ptal jsem se a kývl směrem k Míši. Emma přikývla.

„Jo jo. Neboj, přebolí to a zase bude v pohodě."

„Já ji nikdy takhle neviděl."

„Dávala si pozor. Nechtěla tobě ani Matymu nic vysvětlovat." V tom jí zazvonil mobil.

„Ano Soňo?" řekla do sluchátka a po chvilce se otočila ke mě.

„Soňa a Matěj mají hlad. Uděláme zastávku?"

„Klidně."

„Tak prý klidně..." usmála se. „Dobře někde zastavíme... oki a Auri?... Fajn. Tak se měj." A tak jsme jeli dál a pak zastavili u větší benzínky, kde bylo Kfc Všichni samozřejmě typicky první na záchod, přičemž na dámské byla fronta skoro až ven. 

Takže zatímco holky stály v řadě já s klukama jsem šel zabrat nějaký stůl. Bylo tu mraky lidí a na stůl se pomalu stály fronty. Taky jsem holkám objednali jídlo. Nabídku Kfc zná asi každý a alespoň to bylo o toršku rychlejší. 

„Ach jo, to je katastrofa, kolik je tam lidí." zabrblala Aurora, když se konečně i s Emmou jako poslední vrátily. Soňa a Míša tu byly o chvilku dřív. 

„Souhlasím. Že je za ty roky nenapadlo udělat tam víc toalet. Určitě by se využily." ušklíbla se Soňa. 

„Mimochodem psala mamka. Prý v kolik asi dojedeme a prý ji neodepisuješ." řekl Maty a já protočil očima.

„Jak ji mám asi odepisovat, když řídím? Nevím v kolik dojedeme. Nevím co bude na cestě. Asi někdy v noci, když to dobře půjde." 

„Okey. Napíšu jí to tak... Mimochodem zlato chceš se teď prohodit?" ptal se Maty Soňi, ale ta zavrtěla hlavou. 

„Ani ne, když tak později." usmála se.

„Ty se asi taky nebudeš chtít prohodit, co?" ušklíbla se na mě Emma a všichni se začli smát.

„Ne, Emmo představ si, že ne." 

„Dobře." usmála se jak neviňátko. Já se přistihl, že se usmívám. Po jídle jsme se všichni začli vracet do aut a zase se vydali na cestu. 

Chorvatské hranice jsme po chvilce nechali za sebou a byli jsme v Maďarsku. 

Všechno bylo jako předtím. Míša měla skoro nonstop sluchátka. Vyndala jej když chtěla říct, že by uvítala zastávku, ale jinak jsme jeli dál. 

A jeli. 

A zastavovali.

A jeli.

A zastavovali. 

Cesta se celkem táhla, ale kupodivu nebyly skoro žádné kolony. Emma chvilku před Slovenskem usnula, takže si se mnou nikdo nepovídal. Naštěstí se vzbudila u Bratislavy, kde jsme plánovali udělat zastávku. 

„Vyspinkaná?" ptal jsem se, když otevřela oči a ona se sladce usmála s přikývla.

„Do růžova." Ohlédla se na Míšu, která koukala z okna a mávly na sebe.

„Zastavíme na kávu." oznámil jsem.

„Uhmm." protáhla se Emma. „Tak jo." usmála se. Zastávka už byla rychlejší. Jednak už byla tma a taky už všichni chtěli dojed domů, takže jsme se už moc nezdržovali a jeli dál.