Věci se někdy vyvinou úplně jiným směrem, než by člověk čekal. Emma se společně s Míšou chystá na dovolenou. Je to kapku proti její konzervativní povaze, protože kromě Míši a jejího bratra Matěje nezná z ostatních členů této výpravy nikoho. Dokonce...
Ulevilo se mi, když jsme přejeli české hranice. Hurá. Byla už noc a Míša spala.
„Hurá, konečně v Česku." usmála jsem se.
„Jak se vůbec dostaneš domů?" zeptal se najednou Viktor. „Nejsi z Ostravy ne. Mám tě odvézt?"
„No..." došlo mi, že nad tímhle jsem absolutně neuvažovala. „To by bys byl hodný kdybys mě odvezl. Bydlím kousek od Ostravy, ale jestli si unavený nebo tak tak si klidně objednám Bolta."
„Já tě odvezu." řekl s úsměvem a ucítila jsem, že mě chytl za ruku.
„Děkuji." Na chvilku jsem se hlavou opřela o jeho paži, ale pak jsem se zase narovnala.
„Míšu, ale hodím první domů, jo?"
„Jasně." přikývla jsem. „Měla bych dát vědět rodičům, že jsme v Česku."
„Nebudou spát?"
„Možná, ale i tak. Máma chtěla abych jí průběžně psala."
„Dobře... Hele klidně jim napiš, že zhruba okolo třetí, tě přiveze tvůj nový přítel." zazubil se na mě. Zasmála jsem se a ohlédla dozadu. Míša spála. Takž jsem se odhodlala, natáhla a políbila ho na tvář.
Viktorovi odhady byly docela přesné. Kolem půl třetí ráno jsme zastavoval u Míši. Viktor jí šel do kufru pro věci a já ji šla vzbudit.
„Míšo... Miško jsi doma... vstávej." Trhla sebou a zamrkala očima.
„Už?"
„Jo jo." Usmála se a vystoupila z auto.
„Dobré ranko ségra." mrknul na ni Viki. „Tu máš kufr."
„Díky." řekla rozespale a vzala si ho. Pak se, ale poplašeně otočila ke mě. „Co ty? Přijede někdo?"
„Klid. Viktor mi nabídl, že mě odveze." Míša se usmála a otočila k Vikimu.
„Díky brácha." Viktor kývnul.
„Chceš pomoc s kufrem?"
„Ne nepotřebuju, díky. Odvez Emmu." řekla a obejmuly jsme se.
„Napíšem si." řekla, když jsme se pustily a já kývla.
„Jasný, ahoj." mávla jsme na ni, když vcházela do dveří. Pak jsme se vrátili s Viktorem do auta.
„Tak, kam to bude princezno?" usmála jsem se a řekla mu adresu. Nebylo třeba ji dávat do navigovačky. Viktor věděl kam jet a nebo jsme ho nasměrovala. Asi po půl hodince ani ne jsme vjížděli do vesničky, kde je dům mých rodičů a já ho navigovala až do uličce kde bydlím. Naši mají velký vjezd, kam Viktor zajel a v klidu se otočil. Vystoupili jsme a Viktor mi podal kufr.
„A si doma." řekl a já si vzala kufr.
„Jsem." usmála jsem se. V celém domě svítilo jen jedno světýlko. Mama se nejspíš rozhoda na mě počkat. „Pozvala bych tě dál, ale vzhledem k tomu, že jsou tři ráno tak si nemyslím, že by máma byla nadšená, že ji vedu návštěvu." Viktor se zasmál a pohlasil mě po tváři.
„Na tohle bude ještě dost času."
„Jo... já vím." usmála jsem a políbila ho.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Pustila jsem kufr a chytly ho rukama a za tváře. Musela jsem na špičky. Jeho ruce jsem cítila na mých zádech. Tisk mě k sobě jako bychom se loučili na dobro. Po chvilce jsem se odtáhla a objala.
„Noták neodcházím do války, ale k rodičům." Viktor se zasmál a odtáhl se tak aby mi viděl do oči.
„Já vím... kdy tě zase uvidím?"
„Klidně ještě dneska." usmála jsem se.
„Dobře. Vyspíme se. Necháme nějaký čas rodičům, aby se poptali na dovolenou a v šest tě tu vyzvednu a..."
„A něco vymyslíme." uculila jsem se a on mě s úsměvem políbil. Pohladil mě po tvářích.
„Nevěřil jsem, že to možný, když se známe týden, ale myslí, že Soňa měla pravdu." řekl a prohlížel si můj obličej, který byl trošku nechápavý.
„Zamiloval jsem se do tebe." Chvilku jsem na něj koukala a pak jej znovu políbila a pak řekla:
„A já si myslím, že jsem se zamilovala do tebe." Viktor mě znovu políbil. Tentokrát vášnivěji. Dokonce mě opřel o auto a já se usmála do polibku.
„Nemůžeš u mě přespat?" vydechl a já ho pohladila po tvářích.
„Teď ne... Večer... potom co mě tu v šest vyzvedneš a potom, co něco vymyslíme určitě budu chtát spát u tebe." viděla jsem v jeho očích jiskřičky a znovu mě políbil.
„Takže v šest."
„V šest." potvrdila jsem a prošla okolo něj směrem ke dveřím.
„Dobrou noc Emmo."
„Dobrou noc... Napiš, že si dojel v pořádku." Viktor s úsměvem přikývl a já vešla do domu. S pocitem neuvěřitelného štěstí jsme za sebou zavřela dveře a přes okno viděla, jak Viktor odjíždí.
