Něco na ní bylo... už od začátku

Kapitola 15. - Emmino tajemství

Další ráno, když jsme vylezla z pokoje a zamýřila do kuchyně, jsem zjistila, že tu skoro nikdo není. Vlastně tu byl jen Viktor a Míša, která si chytala plážovou tašku a už byla v plavkách.

„Dobrá ráno."

„No hurá." povzdechla si Míša. „Myslela jsem, že se snad neprobereš. Je škoro půl jedenácté." vykulila jsem oči a koukla se na mobil, který jsem měla v ruce.

„Ty jo a jo. Hádám, že ostatní jsou na pláži."

„Jo." přikýv Viktor. „Akorát Míša později vstávala."

„Chystala jsem se jít za nima." přiznala Míša. „ale můžu počkat."

„Neblázni." řekla jsem. „Klidně jdi, já se chci najít, dát si kafe, chvilku mi to zab-" v tom mi začal zvonit mobil a já při pohledu na displej úplně ztuhla.

Volal mi Dan... Dan! Dan se kterým jsem se před třemi měsíci rozešla.

Míša si všimla, že jsem se zarazila a došla velde mě, aby na displej viděla taky.

„Ne!" zvrěla hlavou a vzala mi stále ještě zvonící mobil z ruky.

„Míšo počkej." chtěla jsem ji zarazit, ale v tom se ozvalo pípnutí, na znamení záznamníku.

„Ahoj..." ozval se Danův hlas. „Já... no... chtěl jsem si ti zavolat.. dlouho jsem o tobě nic neslyšel tak abych věděl, že je u tebe všechno v pořádku... Celkem mi chybíš Emmo a i když spolu už nejsme... chtěl jsem abys věděla, že mi na tobě pořád dost záleží a možná bychom měli-" už to nestihl, protože Míša ten telefon zvedla a přitiskla si ho k uchu.

„Tak tobě na ni záleží jo?! Ty jedem idiote! Naposledy, když si tu svou starost projevoval jsem ji vezla na pohotovost!" zavřela jsem oči a přes ně cítila Vikiho pohled na mě. Někde v dálce jsem slyšela Míšu:
„Takže jí dej konečně pokoj!" vztekle típla telefon a pak zbledla. Nejspíš jí ani nedošlo, že tu sedí Viktor, kterému došlo, co se mezi mnou a Danem stalo. Zavrtěla jsem hlavou a natáhla ruku.

„Už mi ten mobil vrátíš?" Míša přikývla a podala mi ho.

„Promiň..." pípla. Bylo vidět, že jí to mrzí. „Mě nedošlo, že... nikomu to neřekne."

„Míšo to přece nejde."

„Ale jde." zarazila mě. „Nedošlo mi to... Jak jsem tě viděla, že přemýšlíš, že ten telefon zvedneš, tak já  nevím jsem se trošku neovládla.

„Já bych ho nezvedla.  Vždyť to víš." Míša přikývla a objala mě.

„Já vím, jen... vždycky mi ten kokot akorát připomene v jakým stavu jsem tě tenkrát vyzvedla."

„Už to neřeš, ano? Je to pryč a už se to nestane." pousmála jsem se a koukla směrem k Viktorovi. Ten na mě koukla, jakoby v mém obličeji hledal vysvětlení.

„Promiň." pípla Míša. 

„To je v pohodě... vážně. Víš co utíkej na pláž, já se dám dohromady a dojdu. Dobře?... zapomene, že se Dan vůbec ozval." pustily jsem se a já šla směrem k balkónu. 

„Tak jo." Pochopila mě Míša a rozloučila se. Já se vrátila na chvilku k sobě do pokoje, věděla jsem, že Viktorovi to budu muset vysvětlit. Nechci aby si z toho dělal nějaké závěry a měl v  tom zamtek. Oblíkla jsem si plavky a tuniku a pak se vrátila do kuchyně, kde už byl jen Viktor.