Něco na ní bylo... už od začátku

Kapitola 23. - Veselé i nalomené srdíčko

S Viktorem jsme se vrátili nahoru. Byla jsem celá šťastná, že se to mezi námi vyjasnilo a byla jsem rozhodnutá to Míši ihned všechno říct. Jenže sotva jsem vešla do pokoje. Všimla jsem si, že Míša vztekla praštila s nějakým kusem oblečení do kufru a že pláče. 

„Míšo, proboha co se stalo?" dobrá nálada z pláže byly tatam. Zavřela jsem dveře a Míša mě v tu chvíli objala.

„Emmo!" Zavzlykala a já ji pohladila po vlasech.

„To bude dobrý... sedneme si a všechno mi řekneš, dobře?" Míša přikývla a sedly jsme si na postel.

„Vojta..." povzdechla si a potáhla. 

„Mluvili jste spolu?" ptala jsem se, ale ona zavrtěla hlavou.

„Ne... a i kdyby dopadlo by to jako teď... On chodí s Aurorou." netušila jsem co na tohle odpovědět. Povzdechla jsem si a soucitně si objala.

„Jak si to zjistila?" dostala jsem po chvilce ze sebe.

„Pavel mi to řekl cestou z pláže. Byl veselý měl dobrou náladu a řekl něco v tom smyslu, že je rád, že jeho brácha je štastnej a pak dodal, že mu to došlo, když viděl jak se o ní Vojta bál, když šlápla na toho blbého ježka... Stačilo mi se na ně trošku víc zaměřit a viděla jsem to taky... Emmo to jsem opravdu byla celou dobu tak slepá, že jsem ty pohledy neviděla?"

„Láska je slepá. To už jsme si ostatně otestovaly na vlastní kůži... Hele, když to dopadlo takhle, tak jste asi neměli být spolu. Vždycky se stane, to co se má stát. Uvidíš, posuneš se dál a zase se objeví někdo nový." Míša mě mlčky objala a ještě nějakou dobu něco napůl mluvila a napůl brečela. 

Nemohla jsem jí teď říct o mě a Viktorovi. Nedokázala jsem si představit, že bych jí teď vykládala o mém štěstí, když ho ona ztratila. Navíc jí to můžu říct zítra, pozítří nebo za týden. Zas tak moc to nespěchá. 

Během toho co si Míša vylívala nalomené srdíčko jsme i balily kufry a chystaly věci na cestu. Kromě pár věcí na ráno jsem v koupelně nic nenechala. Když jsem se z koupelny vrátila všude už bylo zhasnuto. Dokonce i u nás v pokoji byla tma. Míša ležela, ale nemyslela jsem si, že spala.

Lehla jsem si vedle ní a řekla:

„Dobrou noc."

„Dobrou... Emmo?"

„Hm?"

„Díky... opravdu jsem dnes potřebovala kamarádku."

„Vždycky jsem tu. To přece víš." usmála jsem se do tmy a Míša ještě jednou popřála dobrou noc a já se otočila na druhý bok. V tom mi zavibroval mobil. Byl tam zpráva od Viktora.

Viktor: Řeklas jí to? 

povzdechla jsem si a napsala 

Emma: Ne. Chtěla jsem, ale nešlo to. Míša byla dneska ta co se svěřovala. Ne já.

Viktor: Stalo se něco? 

Emma: Jo, ale neboj. Bude v pohodě. 

Viktor: Vážně?

Emma: Vážně.

Viktor: Dobře. Jsem zvědavý, jak vydržím celou dobu v autě dělat, že s tebou nechodím.

Musela jsem se usmát.

Emma: Uznávám bude to náročné. 

Viktor: Nevím jak budu řídit, když vedle mě nebudeš a nebudeš mě držet za ruku. Co když to tentokrát neubrzdím?