Něco na ní bylo... už od začátku

Kapitola 3.- Výměna (Emma)

Jeli jsem ještě asi hodinu. Déšť zesílil a bubnoval do okének auta, když Míši začal zvonit mobil.

„Hmm?" zvedla to „Oki vyřídím... Jasný. Drž se... pá." pak to položila a řekla směrem k Viktorovi: 

„Máš zastavit na první benzínce. Aurora to s klukama dost těžce nedává. Prý se začli v zadu prát a neustále po sobě řvou." Viktor si povzdechl. 

„Fajn... zavolej i Soni." 

„Jo, já ji zavolám." přikývla Míša. Zahruba za šest minut. (Přesněji za dvě písničky z rádia) jsem zastavovali na nějaké beznzínce. Už byla tma a venku lilo jako z konve.

„Sakra vždyť budeme celý mokří než dojedem dovnitř." zabrblala Míša, když jsem stáli na parkovišti a čekali až dojedou ostatní.

„V kufru je možná deštník." napadlo Viktora. „Emmo, zkus se tam prosím tě podívat."

„Jasně." vyzula jsem si žabky vve kterých jedu a nahnula se do kufry. přes všechna zavazadla jsem v boční síťce našla jeden deštník, se kterým jsem si sedla zpátky.

„Jeden jsem tam našla."

„Hmm no super." zabrblala Míša. „Jeden deštník pro tři lidi."

„Dva." opravila jsem ji. „Máme je dva. Já mám sebou svůj skládácí deštník." Míša se na mě otočila s vykulenýna očima.

„Bože, kdo na celém světe sebou táhne deštník když jede do Chorvatska?"

„Emm zdravím, jmenuji se Emma." usmála jsem se a ještě složeným deštník vytáhla z mojí milované plátěnky, která mi téměř celou střední sloužila jako školní batoh. „A náhodou, není od věc být připravená na všechno. Kdo je připraven, není překvapen."

ušklíbla jsem se i když Míša měla svým způsobem pravdu. Tahat deštník do Chorvatska, to asi není úplně nutné. Každopádně díky deštníkům jsme nebyli celí mokří, když jsme vylezli ven, abychom šli pomoc Auroře. Soňa taky vylezla z auta. Ta sice deštník neměla, ale přehodila si přes sebe jakousi tmavě modrou mikinu. Byla jí dost volná, takže jsem usoudila, že její oficiální majitel bude asi  Matěj.

„Ahojte." řekla když se schoavla ke mě pod deštník. Aurota mezotím zaparkovala a tak jsem k ní došli. Vylezla ven a  schoavla se pod Viktorův deštník k němu a Míši. 

„Díky." řekla mu. „Hele lidi sorry, že to tak komplikuju, ale ti dva se tam napůl perou, řvou po sobě a já se nemůžu soustředit. Jsem z nich nervní. Alespoň  jednoho musím k někomu šoupnout."

„Jasně. Prostě jednoho dáme k nám do auta." řekl Viktor. „K Soni co má na zadních sedačkách Matyho bych ho nedával, protože bychom za chvilku mohli zastavovat znovu." 

„Máš pravdu." uznala Aurora. „ale u tebe v zadu sedí Emma, ne? Asi by bylo nejlepší kdyby sis přesedla ke mě do auta. Hrozně to  z nich táhne věř mi." 

„No tak si přesednu. Pro mě to není problém." usmála jsem se. Viktor pomohl dostat Pavla do k němu do auta a pak jsem se ještě s holkama rozhodly zajít si na záchod a pro kávu. 

„Upřímně jsem ráda, že nepojedu sama." usmála se Aurora, když jsme si umývaly ruce. „Navíc se můžeme i vystřidat. Máš řidičák ne?"

„No Ne-e ty bys mě nechala řídit?" řekla jsem ironicky a utřela si do papírových utěrek ruce. Aurora se zasmála.

„Koukám, že už jsi byla seznámena s Viktorovými pravidly jeho auta."