Něco na ní bylo... už od začátku

Kapitola 12. - Pán starý čtvrt století a dáma pod dvacítkou

Po celodenním flákání u televize jsme se večer vydali na večeři do jedné z restaurací nahoře. K večeru už přestalo pršet, takže deštníky nebyly za potřebí.

„Přemýšlela jsem." nakousla Aurora u jídla. „A napadlo mě, že bychom si zítra udělali odpoledne výlet do toho města, kde byl Pavel s holkama. Kouknem se po obchodech a tak."

„Za mě to není špatný nápad." usmála se Emma a napila se bílého vína.

„Ale jo proč ne." řekl Vojta. „Konec konců by to stejně jednou přišlo."

„Hej." šťouchla ho Aurora a oba se zasmáli. Koutkem oka jsem zahlédl smutný úsměv Pavla. Aurora však pokračovala:

„Přece vás to jeden den nezabije."

„Určitě ne." řekla Míša.

Zbytek večera probíhal více méně normálně, stejně jako ráno. Já a Soňa jsme skočili nakoupit než se ostatní vzbudili a pak jsme šli na pláž.

„To je studený!" pískla Aurora, když se postavila do moře, tak že ji voda nesahala ani po kolena.

„Zas tak hrozné to přece nebude, ne?" zvedl jsem se, ale musel jí dát za pravdu. Voda byla opravdu o dost studenější než předvčerem.

„To tím větrem a deštěm." ozavalo se vedle mě. Otočil jsem se a vedle mě stála Emma. Evidentně rozmášlela jestli má cenu si jít zaplavat a nebo ne. Nervózně totiž houpala nohou v moři jako by se rozhodovala. Aurora se mezotím potopila a plavala směrem k bojce.

„Plaveme?" zeptal jsem se Emma a ona pokrčila rameny.

„Nevím." uchechtla se. „Bojím se, že ze mě bude rampouch, ale na sluníčku je hrozné vedro..." kousla se do rtu a popošla o pár kroků do předu, tak, že vodu měla po pás. Zasmál jsem se když se zastavila a šel k ní.

„Nesměj se." ohládla se po mě.

„Dobře" dal jsem ruce nehoru na znamení, že se vzdávám. „No, ale co teď? Když už jsme po pás ve vodě, tak už doplavem alespoň k té bojce ne?"

„No tak prosím" poodešla na stranu. „Můžeš klidně plavat na před."

„Ne ne, dáma má přednost."

„No teď se ti to hodí co? Ne ne, poplaveme najednou."

„fajn... Na tři?" přikývla a žačla počítat.

„Raz... dva"

„Tři." řekli jsme oba, ale potopila se se jen ona. Já nějak nestihl.

„Ty zmetku." začla po mě tu ledovou vodu cákat, sotva se ke mě otočila a zjistila, že jsem se nepotopil.

„Co děláš nech toho!" smál jsem se a ona taky, ale cákala stále víc a víc. Já začal dělat to samé. Přes vodu jsem na ni téměř neviděl.

„Nenechám!" smála se

„Však už jsem stejně mokrý jak ty!" V tom cákat přestala a já doplaval vedle ní.

„Plaveme k té bojce?" zeptala se a já přikývl.

Emma zůstala ve vodě o něco déle než já, protože se k nám připojila Míša a začaly se o čemsi bavit. Já se vrátil na deku, kde byla Soňa.

„Kde máš Matěje?" ptal jsem se

„Šel pro něco k pití." usmála se a zvláštně si mě prohlížela.

„Co je?" nakrčil jsem obočí.

„Nic." odvrátila pohled na moře a kohosi tam sledovala. „Jen... ti to přeju."

„Co mi jako přeješ?" nechápal jsem. Bože já neumím ten ženskej jazyky. Za 25 let svého života jsem se ho nenaučil.

Soňa se ke mě zase otočila a ušklíbla se.

„Však ty víš, co. Ty náš tajnůstkáři." What? Nechápu nic. Mé jediné vysvobození byl Matěj, ale hovor se Soňou ve mě neuvěřitelně šrotoval. Co mi jako přeje?

Kolem oběda jsem si zašly na něco malého do restauračky na pláži.

„Tak mě napadá, kdy chcete jít na ten banán?" zeptala se Míša. „Protože jakoby dneska je 4. den, takže bych šla buď zítra nebo pozítří. Poslední den nevím jestli bude dobrý lozit na banán."

„No to určitě ne." přikývla Aurora. „Hlavně, když se dneska chceme podívat po nějakym baru na rozlučku."

„Po jakym baru?" zpozorněl jsem.

„No, máme skvělý plán. Dneska tam najdeme bar. Beztak tu něco musí být, však kolik tu jezdí turistů. No a tam si uděláme rozlučku s Chorvatskem."

„Vy si prostě vždycky najdete důvod proč chlastat, co?" vyhrkl jsem.

„Jo. Přesně." přikývl Vojta.

„Náhodou mi to přijde jako dobrý nápad." usmála se Emma.

„Vážně?" zarazil jsem se a ona koukla mým směrem. „Protože tu jsou takový detaily, jako, emm jak se dostaneme tam a hlavně, jak se dostaneme zpět. Pochybuju, že se dva z nás doprovolně vzdaj chlastu."

„No... je taxi služba a hlavně je autobus." řekla klidně. „Na kopci směrem k pekárně je zastávka... a navíc na tyhle detaily je čas zítra."

„Jo to je pravda. To se vyřeší." uznala Soňa.

„Fakt? Ty s tím taky souhlsíš?" pokrčila rameny a já už to dál neřešil.

„No ták neškleb se." napomenula mě Emma. „To, že si letos oslavil čtvrt století, neznamená, že si nemůžeš užívat stejně jako já, která ještě nedosáhla dvacítky." Všichni kolem pukly smíchy a já se zasmála taky.

„Okey. Fajn. Chcete bar. Bude bar."

Po jídle jsme se vrátili na pokoj, chvilku jsme nedělali nic. Doslova. Každý si někam zalezl. Byli jsem domluvení, že kolem 16:00 vyrazíme. Takže jsem si zašel do sprchy a nachystal se tak abych byl na čas. Pak jsem šel popohnat Míšu. Znám ji a vím, že má věčně nějaké zpoždění.

„Sakra jo! Však já už jsem." křikla přes dveře, které se po chvilce otevřely. „Vidíš!" v tom se otervřely dveře od koupelny, ze které vyšla Aurora.

„Co je tu za kravál?" zajímala se, ale místo odpovědi Míša vyhrkla:

„Pche! hlavně, že mě popohánáš přitom Aurora je ještě v ručníku." Byla to pravda. Než jsem stihl cokoliv říct začla mluvit Aurora.

„Nebojte, jen na sebe něco hodím a hned tu budu." pak šla do pokoje a z Míšina pokoje vyšla Emma.

„Co se tu děje?" zajímala se.

„Nic. Můj bratr má pocit, že nemám hodinky." zabrblala Míša a šla směrem do obýváku.

„Emm... co si jí provedl?" nakrčila obočí Emma.

„Možná jsem ji zbytečně popoháněl... ale já ji znám a ona má vždycky zpoždění." bránil jsem se. Emma se pousmála.

„Jo já vím, ale nemusel si ji popohánět. Zvládla jsem to sama a řekla bych, že i líp, protože na mě není naštvaná."

„Spíš bych řekl, že jsem to schytal i za tebe." zabrblal jsem ¨

„Možná." připustila. „Ale alespoň ponaučení pro příště... nemusíš mít vždy nad všemi kontrolu." mrkla na mě a odešla směrem do kuchyně. Povzdechl jsem si a šel tam taky.

Když už byla i Aurora a dvojčata šli jsem pomalu do aut. Nakonec jsem se rozhodli, že pojede moje auto a auto od dvojčat a protože Míša byla ještě nakrknutá, tak řekla, že pojede s Aurorou a dvojčaty. Nechal jsem ji. Soňa a Maty, tak jeli se mnou a Emmou.