Něco na ní bylo... už od začátku

Kapitola 13. - Večeře ve městě

Po necelé čtvrt hodince jsme zaparkovali na vetším parkovišti, kousek od centa města. Těžko říct, jestli centrum je dosti výstižný název, ale bylo mimo to hlavní dění. Mimo křižovatku, mimo obchody a mimo turisty.

Vyšla jsem z auta a zavřela za sebou dveře. Stejně tak Soňa a ostatní. Míša s ostatníma dojela chvilku po nás a my se vydali do města. Z parkoviště se jsme šli po hlavní cestě kterou jsme přijeli, z obou stran byl naštěstí chodník,. Ovšem byl tu dost hustý provoz. Jezdilo tu dost aut, šlo hodně turistů a hlavně uprostřed toho celého byla křižovatka, kde však nebyl ani jeden světelný semafor, ale policista, který ukazoval, kdo má jet. Kousek od křižovatky našim směrem byl přechod, u kterého byl další policista, co naopak pouštěl chodce. My jsme přešli na druhou stranu a šli smerem k uličkám, kam vedla jedna bočních cest na křižovatce.

V uličkách byl oproti cestě klid. Bylo tu sice dost lidí, ale alespoň se tu nemotala auta. S holkama jsme se koukaly do všelijakých obchůdků, nakupovaly suvenýry a motaly se mezi ostatními. Upřímně jsem si to užívala. Vždycky mě takovéhle toulání se nekonečnými, klikatými úzkými uličkami bavilo.

Narazily jsem i na jeden obchůdek s oblečením. Valentýně jsem chtěla jedny takové šaty dovézt, proto mi neustále nějaké krade z mojí skříně a tady jich měli hned několik. Vybrala jsem dvoje, oboje stejné, šaty nad kolena se zpadlými ramínky. Jedny byly ve starorůžové a druhé v mentolové barvě. Líbily se mi oboje, akorát jsem nevěděla, které ségře koupit.

„Míšo?" zavolala jsem a ona vykoukla z kabinky.

„Hmm?"

„Šaty pro ségru? Růžové nebo mentolové?"

„Hmm... tobě bych vzala růžové, Vali zelené."

„Myslíš jo?" zkřivila jsem nos. Nějak mi ta zelená neseděla.

„Myslím." ozvala se Míša, která už byla zase zalezlá v kabince. „Ale jestli se ti líbí ty šaty spíš na tebe. Ven růžové. Vali můžeš vzít tyhle." řekla a vylezla z kabinky. V ruce šaty s bíločervenými pruhy.

„Sama sobě jsem se v nich nelíbila, ale k Vali se celkem hodí." měla pravdu. Ségru bych si v nich dokkázala představit.

„Dobře." usmála jsem se a vzala si je od ní. K pokladně jsem tedy šla s dvěma šaty. Když jsem vyšly z obchodu, kluci navrhli, že bychom mohli zajít na večeři. S tím všichni souhlasili.

Našli jsme jednu restauraci s terasou, která vypadala opravdu dobře a tím, že ta terasa byla vyvýšená jsme ani tolik neregistrovali procházející turisty. Objednali jsme si jídlo a já si s holkama dala mojito. Maty a Vojta si dali tuším pivo, ale Viktor a Pavel skončili u coly protože řídí.

„No... s klukama jsme našli jeden baru." usmála se Aurora. „Je kousek od zastavky, a je jakoby ve sklepně, protože se tam musí pár schodů dolů, ale vypadá dobře."

„Super." usmála se Míša.

„Já přes odpoledne mluvila s domácím o tom autobusu." nakousla Soňa. „Potkala jsem ho, když jsem šla vynášet koš. A říkal, že to je sem jen dvě zastávky a lístek si normálně koupíme u řidiče. prý tam jedou nějaké noční spoje, ale nevěděl přesně kdy."

„No tak paráda." usmála se Míša. „Jakoby při nejhorším si hold zaplatíme dva taxíky."

„No máš pravdu, ono je to ve finále jedno." přikývl Vojta.