Něco na ní bylo... už od začátku

Kapitola 7. - Příjezd

Probrala jsem se cca po půl hodině
V autě přes den toho nikdy moc nenaspím. Když jsem otevřela oči zjistila jsem, že stojíme u mýtné brány.

„Mýtná brána?" ujistila jsem se.

„Jo." zabrblala Míša. „Nechápu tenhle jejich zastaralý systém, je to katastrofa."

„Není to taková katastrofa jako ta kolona v noci." řekl Viktor.

„Jo to je pravda." uznala jsem. „Potom co si usnul jsem tak stála snad další dvě hodiny."

Mýtnou bránu jsem naštěstí projeli celkem rychle. Doklady jsem všichni tři měli v pořádku a teď nás už čekala jen cesta přes Chorvatsko. Přes jeho větší část, aby bylo jasno. Naštěstí už to utíkalo celkem rychle. Míša neustále něco vykládala já a Viktor jsme občas něco dodali. Dělali jsem zastávky na čůrání nebo na kafe, ale jinak jeli dál. 

Po několika hodinách došly i Míši nápady o čem se bavit a poslouchali jsme rádio. 

A tak jsem jeli

Zastavovalo

Jeli

Obědvali 

A jeli dál. 

Všem nám už to sezení v aute začalo lézt na nervy. Když najedou:

„Za patnáct minut, tam budem!" oznámil Viktor.

„No hurá!" zajásala Míša a já se usmála. Opravdu jsme do patnácti minut dojeli k našemu apartmánu. Byly to typické budovy postavené v prudkém kopci, pod kterým bylo moře. Upřímně jsem byla ráda, že řídí Viktor, nedokázala bych si přestavit tu parkovat. Sotva jsme vyšli ven  osvítilo mě sluníčko a ve vzduchu bylo cítit moře.  

„Konečně jsme tu, co?" řekla Soňa, co zrovna vylezla z auta.

„Přesně tak." usmála jsem se. Aurora s klukama dojela jako poslední a sotva vyšli ven přivítal nás damácí, který se nám představil jako Marko, tím, že na nás mluvil sice dost špatně, ale zřetelně česky, bylo jasné, že tu má Čechy celkem často. Zavedl nás do apartmánu, všechno nám vysětlil a ujistil nás, že když budeme cokoliv potřebovat máme mu dát vědět. Během toho přišla i jeho žena Nada, která nám dala i nějaký jejich uvítácí likér. Nezdrželi se dlouho jen mám dali klíč a rozloučili se. 

Byly tu celkem čtyři pokoje, tři koupelny a jeden obývák s kuchyní. Soňa a Matěj si vzali pokoj, který měl svou vlastní koupelnu. Já a Míša jsem si vzaly druhý pokoj, ale do koupelny se šlo přes chodbu. Měl, ale k sobě velký balkón, kterým se dalo projít až do obýváku. Naproti přes chodbu byl největší pokoj. Ten neměl manželskou postel, ale tři obyčejné, tam šel Viktor a dvojčata. Nejvíc to vyhrála Aurora, která měla pokoj sama pro sebe, ale zase dostala ten nejmenší. 

Když jsme já a Míša přišly do našeho pokoje, první co upoutalo naši pozornost byla velká postel. S Míšou jsem se po sobě podívaly a pak se vykašlaly na kufry a obě skočily do té měkké ustlanné postele. Začaly jsem se smát.

„Tohle bylo měkčí přistání než na lyžáku." konstatovala jsem.

„Na lažáku to nebyla postel, ale prkno." usmála se Míša a v tem moment sem vlezl Viktor. 

„Hej ségra nechala sis v autě tašku..." zarazil se, když nás viděl jak se válíme v posteli a já se nad jeho výrazem musela uchechtnout. „Vy jste to zařízly takhle brzy jo?"

„Ne... jen jsme zkoušely postel... a pro příště bratře. Tohle je naše ložnice, takže budeš klepat, když sem půjdeš!" 

„Ooo pardon, já bych tu totiž mohl spatřit něco co jsem ještě neviděl. Na tu máš tašku a jestli jestli chcete jít s námi na pláž tak se koukejte oblíct." položil Míšinu tašku na její kufr a odešel.