Něco na ní bylo... už od začátku

Kapitola 1. - Seznámení (Emma)

Seděla jsem v baru a nervózně si hrála s náramkem, zatímco jsme s Míšou čekaly na ostatní členy výpravy. Dnes je 14. července a já moje kamarádka Míša a několik dalších lidí, které neznám jedeme do Chorvatska. S tím nápadem přišla samozřejmě Míša. Já bych se do toho nikdy nehrnula.

Jenže Míša je jednoduše Míša. Rozhodla se, že když jsme úspěšně složily maturitu zasloužíme si piřádnou odměnu a když její bráchové přišli s nápadem vyrazit do Chorvatska s jejich přáteli a ona mohla jet taky, rozhodla se zaplést mě do toho taky.

„Hmm Maty je tu." zaradovala se Míša co seděla naproti mě a položila skleničku na stůl. S úsměvem na tváři začala mávat na člověka co musel stát za mnou. Ohlédla jsem se a opravdu tam byl. Matěj byl jeden z Míšiných starších bratrů. Trošku jsem se s ním znala jednou nebo dvakrát jsem ho potkala, když jsme byla s Míšou. Byl to hnědovlasý, brýlatý a celkem vysoký kluk. Byl vždy trošku vychrtlinka, řekla bych, že kde jaká holka váží to co on.

„Jak se má moje malá sestřička." usmál se rozpřáhl ruce. Míša se zvedla od stolu tak prudce, že sebou zatřásl a vpadla mu přímo do náruče. Jak jsem je viděla takhle u sebe byla na nich vidět jistá podoba. Míšiny hnědé vlasy po pás měly stejný odstín jako ty jeho.

„Skvěle, když tě tu mám." Poplácala ho po hrudi sotva ho pustila a v tom sem k nám dorazila nějaká holka. Nemohla být o moc starší než já a hned na první pohled mi byla celkem podobná. měla blond vlasy a byla celkem drobná, možná jen o trošku vyšší než jsem já a dosti podstatný rozdíl mezi námi byl, že měla modrošedé oči. Kdežto já mám oči zelené.

„Maty, já ti říkám, že nám jednou někdo vykradne auto. Zase si tam nechal mobil." povzdechla si a podala Matějovi jeho mobil. Ten se na ni usmál a políbil ji na tvář.

„No jo Soničko. Co bych bez tebe dělal?"

„Byl bys v háji." řekla Míša. „Ráda tě vidím, Soni." objala ji a potom co se pustily se Soňa podívala mým směrem a s úsměvem mi podala ruku.

„Ty musíš být Emma, že?"

„Jo přesně tak. Ráda tě poznávám." Usmála jsem se, zvedla se a ruku přijala.

„S Emmou si budeš rozumět." řekla Míša, když si zpátky sedla. „Jste si totiž dost povahově podobné. Možná i proto se z nás staly takové kamarádky."

„To je milé, že ve mě vidíš jen kopii tvé skoro švagrové." ušklíbnu se a sednu si zpátky. Soňa a Maty si k nám sednou taky.

„Tak jsem to nemyslela." zasmála se Míša. „Ale musíš uznat, že podobné si jste. Minimálně vizuálně. Nicméně jsi chytřejší než Soňa, protože nechápu jak může chodit s mým bratrem." Maty ji praštil do ramene, ale přerušila ji nás vyřvávající hudba z auta, které muselo parkovat venku, blízko okna, kde byl nás stůl.

„To budou dvojčata s Aurorou." tipne si Matěj a měl pravdu. Po chvilce k nám přijde pihovatá zrzka a dva kluci. Všichni byli starší než já.

„Nazdárek." usměje zrzka a sedne si k nám. „Myslela jsem, že ani nedojeme. Když jsem vyjížděli jel před námi traktor! skoro celou dobu chápete to?!" pak se zadívá na mě a řekne:
„uuu tebe neznám. Ty seš ta Míšina kamarádka, že?"

„Jo." kývnu a usměju se. „Jsem Emma."

„Aurora a tihle dva co na tebe jen zíraj jsou Vojta a Pavel." Pootočí hlavu k těm dvěma klukům co seděli vedle ní. Byť se Maty zmínil, že jsou to dvojčata. Nebyli úplně stejní. Byli jen podobní. Oba byli blonďáci s modrýma očima. Jeden byl střižený na krátko a druhý měl vlasy o něco delší než většina kluků a momentálně je měl v culíku, který odhaloval, že zhruba od půlky hlavy má vlasy vyholené.

„Děkujem Auri, jako bychom se snad neuměli představit." ušklíbl se krátkovlasý a podal mi ruku.

„Jsem Pavel."

„A já Vojta." přidal se i druhý, vzal mě za ruku, otočil si ji a letmo ji políbil u čehož jsem se zasmála.

„Tak jo dej si pohov Vojtěchu." žduchla do něj Aurora. „Emma ještě neví jaký vůl vlastně si." ušklíbla se.

„Jo a proto mi to hned kazíš, že?" ušklíbl se na ni Vojta a Pavel protočil očima.

„Ty si Míšina spolužačka?" zeptal se a přikývla.

„Byla jsem. Od příštího roku už ne."

„Ale byly to ty nejlepší čtyři roky, viď." usmála se Míša a objala mě kolem ramen. „A upřímně nevím co bez tebe na výšce budu dělat. Však nebýt tebe letos neudělám ani maturitu."

„Dala bys to." opravila jsem ji. „Ty ses jen zbytečně nervovala."

„No tak ne každý je vždycky v klidu jak ty, Upřímně nechápu jak to děláš. Ještě, že to peklo je za mnou."

„Čeká tě vysoká Miško." usmál se na ni Vojta. „Tam je to beztak ještě horší."

„Říká člověk, co se na žádnou nepřihlásil." protočil očima Pavel.

„Hele každý není diplomovej tip, jo?" zastala se ho Aurora. „Podívej na mě. Je mi 22 a nenám ani maturitu, natož vysokou a jsem spokojená. Raději budu lidem stříhat vlasy než se šrotit kdoví jaký pojmy z lékařství jako ty."

„Děláš kadeřnici?" zeptala jsem se.

„Jo. Šla jsem pracovat hned po učňáku." přikývla Aurora. „Nikdy mě ani nenapadlo si cokoliv dodělávat a jsem spokojená."

„Řekl bych, že každej je spokojenej, když ho práce baví." přidal se Vojta. „A je jedno jakou kdo má školu."

„Viktor bude mít asi tak hodinu a půl zpoždění." oznámila Míša, která si četla cosi na mobilu. „Opět. Má nějaký jednání či co. Od začátku jsem tvrdila, že práce a škola v jednom je na něj moc."

„Je to Viktor. Bude si dělat co chce." mávla rukou Soňa. „ Prostě počkáme." Viktor je Míšin a Matějův brácha. Ze všech tří by měl být nejstarší, ale nikdy jsem ho neviděla.

„Hele když máme hodinu a půl čas, co sjet do nákupáku? Nestihla jsem si zajít na nehty a už jsou pěkně odrostlý. " Pípla Aurora a zamávala svýma nehtama.

„Ty nosíš gelový nehty jako kadeřnice?" podivila jsem se.

„Jo, ale mám je krátké, Žádná hrůza. Nechci aby těma dlouhýma píchala zákaznicím do hlavy." vysvětlila.„ Tak co? Jedeme?"

„A chce se vám?" zabrblal Maty.

„Víte co?" usmála se Soňa. „Já s holkama skočíme s Auri na nehty a vy tři tu počkáte. Dobře."

„Dobře." usmál se Maty a Soňa ho políbila. „Ne, že se opijete. myslete na to, že jedeme do Chorvatska a potřebujeme řidiče."

„A pohlídejte mě a Emmě kufr!" křikla ještě na poslední chvíli Míša. Když jsem odcházely.