Něco na ní bylo... už od začátku

Kapitola 4. Řízení (Viktor)

Upřímně nebyl jsem nadšený, že najedou pojedu sám s holkou, co téměř neznám. Míša byla trošku jiná než já, nikdy ji nedělalo problém se seznámit a dát se s někým do řeči. Z každého si byla schopna udělat nejlepšího kamaráda během patnácti minut. Já byl vždy jinej. Nikdy jsem si lidi moc k tělu nepouštěl. Nicméně Emma nebyla špatný spolujezdec a jelo se s ní dobře. Chvilku jsme si povídali, ale někdy jsem z ní byl zmatený. Jako při scénce s rádiem. Míša by do mě hned začala rýpat. Emma se jen zasmála a nic neřekla. 

Ještě než jsme vůbec přejeli hranici se Slovenskem, všiml jsem si, že usnula. Musel jsem se pousmát. Dala si kávu a usnula jak batole. Co mě však celkem znervóznilo bylo, že ten kelímek od kávy nevrátila do stojanu, ale zůstal ji v ruce. Docela jsem se bál, že by jí mohl spadnout když spí a ten zbytek kávy, pokud tam ještě nezůstala třeba polovina kelímku, by mi tu mohla celé auto spolehlivě zaprasit. Jakmile byla delší rovinka, tak jsem se pro ten kelímek natáhl a snažil se ho z té ruky vymotat. Zároveň jsem ji nechtěl vzbudit, protože to sám nesnáším. 

Upřímně to byl celkem boj, protože ho držela docela pevně a já musel sledovat dění na silnici, ale povedlo se. Její kelímek byl lehký a tak jsem usoudil, že kávu nejspíš dopila. Postavil jsem kelíme do stojanu, tam kam kelímky patří a ještě se na ni podíval jestli jsem ji nevzbudil. Vypadalo to, že ne. 

Po jedenácté mi na hodinkách pípla zpráva z Messengeru. Moc jsem toho neviděl, ale bylo to oznámení z nějaké skupiny. Napadlo mě, že Míša možná něco vytvořila. Bylo tam cosi jestli uděláme zastávku. Nechtělo se mi Emmu budit kvůli nějaké kravině, jako je domluva kdy zastavíme, protože si myslím, že je jí to celkem jedno a tak jsem na handsfree vytočil Míšino číslo.

„Haló?" ozvala se.

„Ahoj ségra. Jen v rychlosti, protože Emma spí, tak ať ji nebudím. Zastávku chcete před Bratislavou nebo až za?"

„ Emma usla? Hmm no neboj tu jen tak nevzbudíš... Hele zastav asi před. Protože jinak se Auroře počůrám do auta."

„Okey tak před. Zaparkuju na první benzínce co uvidím."

„Okey. Zatím." tipnul jsem hovor a koukl na Emmu. Spala dál, ale po pár minutách se protáhla a zamrkala očima což přivolalo mojí pozornost.

„Vyspinkaná?" 

„Uhmm." přikývla s úsměvem a zívla. Pak se rozhlédla kolem sebe a zeptala se:
„Kde jsme?" 

„Kousek od Bratislavy. Budeme zastavovat. Míša volala."

„Dobře" přikývla a promnula si oči, ale pak se ji na tváři obejvil zděšený výraz a stáhla si dolů stínítco se zrcátkem. 

„Copak? Řasenka." 

„Jo... No, ale je to v pohodě." vrátila stínítko zase zpátky a opřela se. „Byla někde zácpa?" ptala se.

„Jen jedna, ale jen taková menší. Celou si ji prospala." ušklíb jsem se a ona se zase usmála.

 „Jo jo. Po kávě se mi dobře spí, pokud nic nedělám...Jak dlouho jsem vůbec spala?"

„Asi dvě hodiny. Možná dvě a čtvrt." odpověděl jsem a ona přikývla. Byla dost rozespalá a tak už toho víc nenamluvila. 

Zaparkovali jsem na benzínce a vyšli ven z auta. Emma se venku protáhla a rozpustila si vlasy, protože culík co doteď měla se ji rozpadal. Pak si přejela po pažích a řekla:

„Celkem chladno. " Pak se začla přehrabovat v její plátěnce a vytáhla si bílou mikinu na zip. „Podržíš mi to prosím tě?" zeptala se, když mi tašku podala.