Hunger Games: Gloss

Čtrnáctá část

Řeknu vám, není nic horšího, než probudit se ráno s vědomím, že někam musíte, i když tam strašně moc nechcete. To pak dokáže otrávit celý den.
Dneska budu muset jít znovu do té velké tělocvičny a dělat tam ze sebe šaška před Tadem a tvářit se strašně přátelsky, i když bych je nejradši všechny povraždil hned teď. Ale ne, souboje mezi splátci jsou zakázány.
"Glossi, co ti je?" Někdo si mého nepřehlédnutelného znechucení přece jen všimnul. Díky za tvou vnímavost, Beatrice, ale pokud si nechci všechny znepřátelit - nechci - tak ti to neřeknu.
"Blbě jsem se vyspal," zabručím na svou snídani.
Beatrice se zasměje. Nemám rád její smích. Nemám rád ji. No a proto zvednu koutky úst a pousměju se. Nejsem zas takový morous, haha!

Po snídani jdu s Beatrice pěkně bok po boku do tělocvičny, neboli tréninkové místnosti, jak tomu říkají oni. Musím říct, že bychom se k sobě hodili - já vypadám zatraceně dobře a ona vůbec. Já nevím, ona je vážně divná. Byla by sranda kdybychom byli v aréně poslední přeživší a ona mi řekla, že je něco jako sestra mojí matky, takže moje příbuzná. Možná bych se tomu i zasmál.
Jdeme sami, protože už tam prý určitě trefíme. Tak dobře, ale pokud se ztratíme, může za to Beatrice.
"Eh, myslíš, že by bylo... no, jakože myslíš, že by bylo lepší, kdyby každej to... trénoval sám?" snaží se se mnou navázat smysluplnou konverzaci Beatrice. Snaží.
Tázavě se na ni podívám. Tohle mě nikdy nenapadlo. Možná má pravdu, že by bylo lepší být každý sám, takhle se jenom navzájem odhadujeme a známe své slabiny. Tedy já ne, protože jenom předstírám, že nejsem až tak dobrý, ale ostatní jedou na upřímnost.
"To je zajímavá otázka," pronesu. "Možná by to bylo lepší. Každopádně Tadovi to navrhni ty, myslím, že mě nemá moc rád."
To, že mě nemá rád, si nemyslím, ale vím to. Noha ho po včerejšku nejspíš pořád bolí. Vážně mě mrzí, že jsem na něj nepustil něco těžšího, co by mu rozdrtilo kosti.
Zahihňá se. "Jo, to máš pravdu, vypadá celkem nasupeně vždycky, když tě vidí."
"Nechápu proč."
Možná, že Beatrice není až tak otravná, jak jsem si myslel.
****
Blíží se oběd. A po něm hodinová pauza. Úžasná šance, jak se odsud dostat. Úlisně se usměji na veškeré osazenstvo a protáhnu se. Velice se snažím, abych ostatním nelezl na nervy a doufám, že se mi to daří, protože jinak jsem v háji. Tade mě ale vážně nemá rád.
Nesnáším obědy v téhle tělocvičně. Moje parta přátel je neskutečně nudná a probírá hrozné hlouposti. Nejžhavější téma je, co budeme předvádět před tvůrci. Upřímně, nemám ani tušení. Jsem úplně první a i tak nevím. Mohl bych jim zamávat a jít domů. Stejně nemám dostat moc bodů, tak co.
I tak se ale usmívám, prohýbám smíchy a uznale kývu hlavou, když na to přijde. Nechci znít sebestředně (i když tak už zním), ale jsem v tom předstírání zatraceně dobrý.
Jediné, co mi dělá starosti, je Cinder. Je mi jí líto. Už jsem si stačil všimnout, že je průhledná jak papír a neumí nic předstírat, takže ke mně možná něco vážně cítí. Nejsem obluda a taky mám city, takže mi jí je líto upřímně.
Když je vedle mě, tak si připadám špatně. Možná to prospívá mé image zamilovaného Shakespeara, ale bohužel se mi potom hůř funguje. Vždyť ona je přece taková milá! Nezaslouží si to. Nejspíš jí podříznu krk během spánku a ona mi tolik věří. Drtí mi to srdce na prach.
Připadám si jako zbabělec. Proč jsem přijal tu pitomou strategii a neukážu jim prostě jaká hnusná hyena jsem? Jenom by to všem pomohlo. Možná by mě potom i hned zabili. To by bylo ideální. O jednoho bastarda na světě míň. Možná by vyhrál někdo z krajů, třeba ta hezká holka.
Ale co Cashmere, má sestřička? Neslíbil jsem snad, že se vrátím domů? Slíbil, ba dokonce jsem i přísahal. Připadám si hrozně na všechny strany.
"Gloooooossiiiii? Zatraceně chlape, jsi tu?" ruší můj proud myšlenek holka ze čtyřky. Jak že se vlastně jmenuje?
"Jo, už jo," odpovím a ušklíbnu se. Vyvolá to salvu smíchu. Můj bože, už abych byl já nebo oni mrtví. Nesnáším je.
"No nic, dojedl jsem, mějte se," usměji se na ně všechny, zvednu se se svým tácem a odplachtím si pryč. Pěkně nahoru do patra, potom do postele a litovat sám sebe.