Hunger Games: Gloss

Jedenáctá část

"Ach Tade, hrozně mě to mrzí, promiň, nechtěl jsem!" zadeklamuji a dramaticky si dám ruku na ústa. Právě jsem nechtěně upustil Tadovi na nohu závaží.

"Ty jsi kripl," zasyčí, drže si svou bolavou nožku.

"Opravdu mě to mrzí!" 

Snažím se být přesvědčivý, ale nejspíš se mi to moc nedaří, neboť Tade mě propaluje pohledem. Obávám se, že za chvíli mu ty pohledy nebudou stačit a bude mě chtít propálit skutečně. Psychopat je na to dost.

"Tak a nechte toho!" zavelí Lesley po tom, co Tade zavrčí obhroublejší verzi slova hajzle. Přidává k tomu i dvě krásná sprostá slova, jež jsem slyšel poprvé v životě a nelituji toho. Vážně ne.

Zvedám ruce do vzduchu, jako důkaz mé rezignace. "Já nic neudělal," přiznávám se.

Tato moje reakce se odráží na každém jinak. Tade po mně střelí pohledem, Beatrice se ušklíbne, Lesley kousne do rtu, aby se nesmála, Cinder se ne-zrovna-hezky zahihňá a Greg to přechází mlčením.

"Dobře, necháme toho," vkládá se právě včas do rozhovoru instruktorka u stanoviště, kde právě jsme.

Nikdo z nás se neodváží ji neuposlechnout - je sice stará a ošklivá, ale to, jak nám před chvílí ukazovala, co všechno dokáže, nás dosud neopustilo.

Svorně kývnu hlavou. Souhlasím s tím - nechci, aby mi Tade ublížil. To by se ze mě stal opravdu kripl, a ještě bych byl skopaný do kuličky.

Tázavě se podívám na tu starou instruktorku. Čeká, až se na ni upřou pohledy nás všech a potom teprve promlouvá.

"Takže už mám zhruba představu o vaší síle. Milé. U někoho mě nic nepřekvapilo a pár z vás mě šokovalo-" udělá dramatickou pauzu, při níž se významně podívá na Lesley. Unesla toho /o něco víc/ než Tade. Ta jí oplácí hrdě pohled. Celkem mě zaráží, že si neodplivla. To ona dělá, když ji někdo chválí. "Každopádně neusněte na vavřínech a předveďte se. Chtělo by to víc vítězů do krajů jedna dva čtyři."

S tím všichni souhlasíme. Těžko ale posoudit, jak bychom jsme se na to tvářili, kdybychom byli z jiného kraje. To jsou ale jenom spekulace, hlouposti a nepodstatnosti.

 Stále ještě cítím na patře přilepený knedlík z oběda. Oproti večeřím, kterým se oddáváme na patře, je tohle hnus sám. Dobře, je to poměrně dobré jídlo, určitě lepší, než se vařívá běžně v krajích, ale mně to prostě nechutná. 

Museli jsme sedět u jednoho stolu. Všichni profíci, fujtajbl. A Tade mimo jiné u jídla chrochtá. A mluví s otevřenou pusou. A dívá se na mě, jako by mě chtěl znásilnit. Brr, vážně, tohle je otřesný. Jako by nestačilo, že mu nemůžu říct, aby zavřel klapačku, protože potom bych mu musel něco udělat a všichni by poznali, že nejsem koště, aby se mnou zametali. A to je přesně to, co nechci. Nikdo to nechce.

Zadrnčení zvonku, ohlašujícího nám konec toho zatraceného povinného tréninku, je pro mě jako rajská hudba. Zítra sem určitě nepůjdu. Určitě ne.

Skoro se už rozbíhám ke dveřím a k výtahu, když tu koutkem oka vidím Cinder. Okamžitě se mi vybavuje, co mi nakázala Blanket.

Abych byl upřímný, moc jsem se zatím nesnažil. Jenom jsem na ni při obědě mrknul. Bude si to jistě vykládat všelijak, ale to je jen dobře. Jsem si ale jistý, že by tohle Blanket i Rostera zklamalo. Musím nás /vztah/ posunout /o úroveň výš./

Zpomaluji krok, až jdu nakonec přesně vedle ní. "Tak co, jak sis užila trénink?" ptám se s přihlouplým úsměvem.

"Ušlo to. Celkem. Jenom nesnáším Tadea. Je to pablb," uleví si a zakroutí hlavou.

"Nemyslíš si to samý doufám o mě, že ne?" ptám se s hranými obavami. Naoko se nervózně ošiji a sklopím hlavu, zároveň si však dávám pozor, abych nepřehrával. Myslím, že by na to stejně nepřišla.

Zvedne obočí. "Ty jsi vůl Glossi! Samozřejmě, že ne!" zasměje se. Cítím z ní nervozitu. Oh la la.

"A... uh, co si o mně teda myslíš?" ptám se s velice hraným zájmem. Vůbec mě totiž nezajímá, co si o mně myslí.

Vycházíme ze dveří a ona pořád neodpovídá. Jemně, aby si nemyslela, že jí chci ublížit, ji vedu dál od splátců, stále ještě proudících z tělocvičny. Nakonec naproti sobě stojíme na konci chodby u vázy s růžovou umělou kytkou.

"Víš... záleží mi na tom, co mi odpovíš. Cítím se... nervózně, když mi neodpovídáš. Já... řekl jsem něco špatně?" Hryžu si rty a očima kloužu po jejím obličeji. Schválně jí útočím na city. A úspěšně.

"Glossi," vydechne. "Já..."

"Dobře. Chápu. Nemusíš odpovídat. Já... Nevím, co mě to popadlo. Myslel jsem, že... Je to jedno. Necháme to být."

Rádoby zklamaně a ublíženě se od ní otáčím a chystám se odejít. V tom se konečně moje herecká partnerka, která nemá ani ponětí o tom, že jenom hrajeme, k něčemu odhodlává a chytá mě za rameno.

Nasazuji výraz očekávání a v očích si nechávám zářit naději. Jestli ji tohle neodrovná, tak možná není tak naivní a hloupá, jak jsem myslel.

Jenže ona je. Vychází mi to.

"Tohle mi nedělej, Glossi. Ty... no, znamenáš pro mě zatraceně hodně. Myslela jsem, že jsem pro tebe vzduch, ale... Jsem ráda, že sis--"

Nemůže dokončit větu, protože chytám její obličej do dlaní a tisknu svoje rty k těm jejím. Kdyby tohle viděla Cashmere, určitě by mi pogratulovala za skvělý výkon. Sakra, jak já bych ji tu chtěl mít u sebe!

Cinder neumí líbat. Je hrozná, ale kdybych se od ní odtrhl, měla by mi to za zlé. Nemůžu hrát prkno, jako to dělávám jindy, když mě to vyloženě /nebaví/, protože by si mohla myslet, že jsem z nás dvou já ten, kdo neumí líbat. Snažím se nějak koordinovat její jazyk, kterým mě lechtá až na mandlích, ale je to těžké. Se sebezapřením držím až do chvíle, kdy se ode mě odtrhává.

Na tváři jí hraje blažený úsměv a já sr přemáhám, abych ho taky měl. Nakláním se k ní a šeptám jí do ucha, aby o tom nikomu neříkala. Snad ví proč.

S neutuchajícím úsměvem odchází. Je mi špatně, ale pokud mě to donese domů, stálo to za to. "Husa naivní," řeknu si nahlas. Musel jsem to ze sebe nějak dostat, no ne?

Jedna věc mě ale při cestě k výtahu tíží na mysli. Celou dobu, co jsem trpěl Cindeřino jazykové tornádo, jsem musel myslet na Cashmere. Nelíbí se mi to a nevím, jestli to něco znamená. 

Doufám, že ne.