Hunger Games: Gloss

Druhá část

S neutrálním výrazem přejdu do vlaku. Opravdu nemůžu říct, že bych nebyl rád středem pozornosti, ale co je moc, to je moc. A tyhle všudypřítomné kamery mi začínají vycucávat krev. Pomalu, ale jistě.

Uvnitř je to nadmíru luxusní. Zlatá - nebo minimálně pozlacená - držadla a vsadil bych se, že i kohoutky v koupelnách. Jak rozkošné. Taky je tady strašně moc jídla. To by bylo něco pro Cashmere. Nakláním hlavu na stranu, abych se mohl pořádně podívat, když v tom mi ten starší vítěz pokladá ruku na rameno.

"Žádné jídlo, mladý pane, dokud se nepodíváme na Sklizeň."

Několikrát zamrkám a když se začínají smát i všichni kolem - kromě Beatrice, která je z toho taky mimo - tak jsem nanejvýš zmatený.

"Ale no tak. Roster to říká každý rok, takže klid vy dva. Nejde o nic osobního," směje se jedna vítězka, kterou odhaduji tak na čtyřicet. Vypadá dost falešně. Má sice pevná prsa, řekl bych trojky, ale vypadají uměle. Stejně jako její rty a obličej. Je nabotoxovaná až běda. No fuj.

Pousměji se, aby se neřeklo, a sedám si na pohovku. Tahle místnost je obrovská, zřejmě zabírá celou čtvrtinu našeho vagónu, který máme stejně zase největší spolu se dvojkou, protože je hodně od nás vítězů a není kam je nacpat. Někteří můžou zůstat v kraji, ale nikdo to nedělá, jak jsem si všiml.

Někdo pouští promítač, který promítá naši Sklizeň na plátno. První jdu jako dobrovolník já. Vypadám dost dobře. Páni, za tohle nachytám sponzorů...

Stojím tam na pódiu a dívám se do davu dívek. Kapitolští moderátoři začínají řešit, na koho že to kývám, až nakonec musí kameru přesunout do davu přímo na onu dívku. Jasně, že je to Cash! Ohlížím se po ostatních a potom se začínám smát jako blázen. Bože můj! Pořádně se ztrapnili... prej přítelkyně! Vždyť Cash je moje sestra!

Nezajímá mě, že jsem asi jediný, kdo pochopil pointu a že na mě zbytek místnosti - včetně avoxů - kouká jako na vola. Jejich problém. Po chvilce si odkašlu a narovnám se. Už jsem se smál dost.

Beatrice vypadá strašně, abych pravdu řekl. Má malá prsa, žádnej zadek a celkově je divná. Rozhodně ne můj typ. To radši Cashmere než ona. I když je pravda, že po Cash zrovna jde kdekdo. Řekl bych, že je chudinka ani nestíhá odhánět, ale to bych jí křivdil. Právě to, jak je odpálkovat, ji vždycky přijde nejlepší.

Blablabla a přesouváme se do dvojky. Mužský zástupce kraje je minimálně osmnáctiletý. Určitě bude "trochu" problém. Vypadá přesně jako někdo, kdo nejeví žádný zájem o nic jiného, než o zabíjení. Juchů... Jeho spolukrajanka je něco, jako o rok starší Cashmere s tmavší pletí a tmavými vlasy. A tahle má možná i menší prsa a širší pas. Ok, ke Cash má daleko. Ale zezadu vypadalo jinak, vážně...

Třetí kraj. Radši mlčím...

Čtvrtý kraj. Oba dva dobrovolní. Vysoká, ale mladá holka s typickým čtyřkavzhledem a splátce, co jí je přesným opakem. Menší, ale svalnatější a taky ošklivější. A starší.

Další kraje radši znovu mlčím. Až na holčinu z desítky. Docela jsem zíral. Páni, ta byla pořádná! Byla to taková ta typicky krásná holka. Celkem škoda, že vylosovali zrovna ji.

"Už je konec?" zívnu a protáhnu se. Začíná to být dost nuda.

Luria po mně střelí pohledem. Asi si myslí, že bych se měl cítit pohoršeně, ale já se na ni jen zazubím, za což mě už propaluje nenávistným pohledem, než se zase hodí do klidu a přednáší svou pečlivě naplánovanou řeč.

"Do Kapitolu dorazíme zítra kolem deváté ráno. Do půl jedenácté už budete v rukou vizážistů, kteří vás budou až do deseti mít v péči. A v deset začíná přehlídka," obeznámí nás s harmonogramem. Málem jsem vyskočil radostí, že už je konec, ale sekla po mně pohledem a to mi došlo, že hodlá pokračovat.

"Takže, teď k organizačním věcem. Doufám, že oba víte, že musíte mít nějakého mentora. Optimální jsou dva, tudíž jsme se rozhodli být optimální. Glossi, tebe povede Roster a Blanket, Beatrice, tebe Priscilla a Staar. To je všechno," dokončí a poslední větu věnuje mně.

Začínám tleskat. "Bravo, Lurio. Taková vysilující řeč. Zasloužíš si obdiv," chválím ji a tleskám jako kdyby udělala bůhví co. Přidávají se ke mně i ostatní. A teď jsem vykulený stejně jako Luria. Byl to vtip! No ale nic neříkám.

"Tak dost! Teď se najezte, mentorujte a prostě... Kapitol čeká," zacukruje Luria a celá rudá hrdostí mizí za dveřmi.

Blanket a Roster na mě kývnou a já jdu za nimi. Jdeme do sousední místnosti, kde si sedáme ke stolu. Je na něm ovoce a nějaké pití, ale ani na jedno nemám ani pomyšlení.