Hunger Games: Gloss

Dvanáctá část

Schválně vcházím do výtahu, kterým Cinder nejela. Bude pro ni lepší, když mě nějakou dobu neuvidí, aby si mohla uvědomit, jak šíleně moc mě chce a že beze mě je nahraná. A pak jí podříznu krk.

Cesta výtahem není dlouhá, jenom jedno patro. Je to mnohem pohodlnější než chodit, ale upřímně - teď bych si ty schody rád vyběhl. Pomohlo by mi to srovnat si myšlenky.

Výtah je, až na mě, prázdný. Je tu velké zrcadlo a já se proto celý otáčím, abych na sebe lépe viděl. Ne, nedivím se, že je do mě Cinder blázen. Jsem neodolatelně sexy.

Trochu si ještě rozcuchám vlasy, zapózuji a mrknu na svůj odraz, než se otevřou dveře výtahu a já z něj vystupuji. Kdybych byl doma, nejspíš bych dost nahlas oznámil, že mám hlad, načež bych schytal ránu nejbližším jídlem, které by měla v tu dobu Cashmere u sebe.

Každopádně tady nejsem doma. Není tu Cashmere. Cashmere, Cashmere, Cashmere... Proč na ni pořád myslím? Je to přece /jenom/ moje sestra, neměl bych na ni tolik myslet. To mi až tam moc chybí?

Potřesu hlavou a s posměvačným úsměvem jdu rovnou do jídelny, kde by se teď měla servírovat nějaká delikátní pochutina. Bohužel pro mě, jsem tu první.

"Haló, je tu někdo?" mám chuť zakřičet, ale připadal bych si hloupě, proto jenom mlčím a zaraženě koukám na prázdný stůl.

Dobře, zas tak moc mi nevadí, že tu nikdo není - vadí mi absence jídla. Rozhlížím se kolem sebe a pohled se mi zastaví na náhodném avoxovi.

"Nevíš, kde všichni jsou?" ptám se ho. Vím, že nemá jazyk, ale třeba umí znakovou řeč nebo morseovku.

Avox zvedá pohled ze země a ukazuje na rozsáhlý balkón. Tam jsou? Není to vyloučeno. Zadrmolím slova díků a celkem skepticky jdu na balkón.

Ten avox měl pravdu. Všichni - skoro všichni - jsou tady a cpou se. 

"Nemohli jste mi dát vědět, že se hodláte cpát tady? Mám taky hlad a vy mě o tu jedinou povolenou rozkoš chcete připravit!" vyhrknu.

Ženská část osazenstva se začíná hihňat nad mým krásným dvojsmyslem. Vědoucně se ušklíbnu a svezu se na polstrovanou lavičku přesně mezi Priscillu a Blanket. Jedna z nich už má dost vypito. Sázím, že je to Priscilla.

Tak jakou mňamku tu máme? ptají se moje chuťové pohárky a já se nemůžu dočkat, až jim odpovím. Natahuji se po jakémsi dortíku, který chutná úžasně čokoládově. Až mi to vhání slzy do očí.

Někdo přede mě staví sklenici se světlou tekutinou. Chystám se zeptat co to je, ale pak se zašklebím a už čichám k jejímu obsahu. Vítězně se pousměji.

"Bílé víno," prohlásím a napiji se. Měl jsem pravdu. Jak jinak.

"Šikula!" škytne někdo. Uvědomuji si, že skoro všichni tu jsou nalití. Usměji se a beru si další kus dortu.

Ta čokoládová chuť je úžasná. Nechápu, jak to dělají, ale je to úžasné. Pokud se mi podaří vyhrát - jakože doufám, že ano - tak se jimi budu cpát pořád. Možná ztloustnu, ale to nevadí. Budu mít peníze z výhry, svůj vlastní ohromný dům a tyhle dortíky.

Po další porci dortu jsem pevně rozhodnutý, že odejdu z balkónu, který je nejspíš vzduchotěsný, takže my neslyšíme ostatní a ostatní neslyší nás. Atmosféra tu začíná houstnout. Lajka bez košile sedí na klíně Tarrasovi a jiskří to mezi nimi sexuálním napětím. Ew.

Nejsem si tím jistý, ale nemůžu se ubránit dojmu, že se mě Priscilla letmo dotýká. Raději se zvedám a s omluvou odcházím do svého pokoje.

Sotva se svalím na postel, ozývá se zaklepání. Bez toho, abych se námahal se zvednutím pobídnu toho někoho, ať vstoupí.

Je to Priscilla.