Hunger Games: Gloss

Sedmá část

Omlouvám se ostatním a odcházím od nich pryč. Žaludek se mi svírá a mám vážně pocit, že se pozvracím. Nevím přesně proč, ale prostě jsem hrozně nervózní.
Jdu k vozu prvního kraje. Je samozřejmě ze všech nejkrásnější - barvy jsou laděné do zlaté a bílé a táhnou ho dva krásní a vznešení bílí koně. Jsou to krásná zvířata. Poplácám jednoho po šíji a usměji se.
Otáčím se k vozu zády a sleduji situaci kolem. Byl jsem tady mezi prvními, takže můžu sledovat, jak všichni postupně přicházejí a můžu komentovat jejich kostýmy.
Za nějakou dobu tu jsou už všichni. Začnu postupně: Beatrice má na sobě šaty z podobné látky jako já. Jsou krátké, asi do poloviny stehen, ale po bocích mají jakési cípy a nemají žádný výstřih - jsou až ke krku. Je to jenom dobře, Beatrice má sice hnusná prsa, co jsem viděl přes oblečení - ale nohy ujdou. Je jasné, že já jsem ta víc sexy polovina páru.
Druhý kraj - dva splátci, jejichž jména pořád nevím. Mají na sobě silnou vrstvu čehosi šedého. Jestli to má znázorňovat skálu, tak se vizážisté přesně trefili. Vypadají zajímavě.
Ti z třetího kraje jsou zamotaní do káblů a profíci ze čtyřky zase v sítích.
Pětka ze sebe dělá větrné mlýny. Musím uznat, že mít lopatky mlýnu ve vlasech musí být strašně nepohodlné.
Šestka vypadá jako vlak.
Sedmý kraj je opět převlečený za stromy. Byli tak loni, předloni, předpředloni...
Osmý kraj je zahuňaný ve velké spouště látek všech možných barev a vzorů. Kýč jak nikdo nechce.
Devět a deset nikde nevidím. Z jedenáctky vidím jenom koše se zeleninou na hlavě. A dvanáctka má ty svoje ošklivé hornické oblečky. Hrůza.
"Ew," pronesu nahlas, stále nespouštějíce oči z ošklivého kostýmu dvanáctky. Kdyby byli nazí, tak by udělali líp. To vizážisti z dvanáctky nemají vkus nebo co?!
"Děsný, co?" zasměje se nějaká osoba, podle hlasu muž, přesně za mnou.
Klidně se otočím. "Je to otřesný," odvětím a ušklíbnu se.
"Stejnej názor," uchechtne se ten neznámý.
"Jo, to je sice super, ale kdo jsi?"
Zase se zasměje. Ten jeh smích se mi nelíbí, zní jako kdyby se mě právě chystal ohnout o vozík, docela se ho bojím. "Tade. Jsem Tade, splátce za dvojku, víc vědět nemusíš."
"Oh, milé," ušklíbnu se. Samozřejmě, že je to ten ze dvojky, když je minimálně o hlavu větší a to mu je stejně - nebo hůř méně - let než mně a ještě k tomu se tu producíruje popatlaný šedým hnusem. A jmenuje se teda Tade... hm.
"Ty se jmenuješ Gloss, to vím, nemusíš se představovat," oznámí mi prostě a usměje se takovým zvláštním úsměvem. Docela mě překvapuje. Budu rád, když zdechne jako první, hnusák jeden.
"Tak to je super. A co tě za mnou vede, budeme si povídat o kostýmech?" pokračuji a dávám si pozor na to, aby nebylo moc slyšet, jak moc ironicky to myslím.
"Hm, taky. Kámo, nechci tě urazit, ale vypadáš v tom kostýmu jako buze... ééé... divně," vybalí na mě. Musím uznat, že je upřímný, i když je to dutá tykev, jak říká Cashmere.
"Tak jako promiň, ale ty taky nevypadáš nijak dobře v tom šedým nechutným tamtomtom," opáčím stejným tónem, aby neřekl, že nejsem naladěný na stejnou vlnu a nakonec mě nevykopl z skupiny profíků - to bych byl v hajzlíku.
"Hm." zamručí. Ohlédne se kolem sebe a potom se ke mně nakloní blíž. Skoro se začínám bát, že mě chce políbit, tak prvotně ucuknu, ale on mi chce jenom pošeptat, že: "Ta holka od tebe z kraje je pěkná roštěnka, závidím ti."
Potom na mě mrkne jedním okem a odkráčí pryč. Stisknu rty k sobě, abych se nezačal hystericky smát. Hrozně mi připomíná jednoho mého kamaráda z kraje, který se takhle chová, když už má v sobě několik promile alkoholu. No nic, stává se.
Po nějaké chvilce přichází Beatrice. Všímám si, že má vlasy čerstvě přebarvené na blond a vypadá přirozenější. Nechci být zlý, ale podle mě má na prsou vycpávky. Budu se jí muset zeptat.
"Takhle ti to sluší!" vyseknu jí poklonu a usměji se na ni tím nejfalešnějším úsměvem, co umím.
Zřejmě ho umím dost dobře, protože mi ho sežrala. "Děkuju," řekne tiše. "Však ty taky vypadáš dobře, jen jsi na můj vkus příliš oblečený," uculí se a potom se otočí.
Usměji se na ni a v hlavě si rovnám to, co mi právě řekla. Asi mi právě vysekla lichotku, která zněla, jako by mě balila. Počkat... To mě podrž! Beatrice mě právě balila! Proboha! Koušu se do rtu, abych nevyprskl smíchy. Naštěstí pro mě právě začíná hrát kapitolská hymna, co oznamuje, že předvádění nás, nádherných splátců, právě začíná.