Hunger Games: Gloss

Úvod

Probouzím se dřív, než je potřeba. Sedm ráno. Takhle brzo jsem se na Sklizeň ještě nikdy nevzbudil. Možná to ale bude tím, že mám už celý určitý plán, kterým je přihlásit se do Her. Nikdo mi nebude bránit, je to dohodnuté, ale i přes to jsem dost nervózní. A to vlastně úplně bezdůvodně.

Zvedám se na loket a očima bloudím po něčem, co bych si mohl obléct. Župan, nějaké oblečení, cokoliv, protože se doopravdy nechci procházet po domě nahý. Vidím nějaké kalhoty a pořádně pomačkanou košili. Pousměji se - to mi bude prozatím stačit. Vylézám z postele a natahuji na sebe to oblečení. Kráčím rovnou do kuchyně kde už se ohání matka a chystá snídani.

"Glossi! Konečně jsi tady. Běž vzbudit Cashmere nebo přijdeme pozdě. Někdy se vážně ptám proč to nemohli vzít od dvanáctky. Ta sklizeň začíná příšerně brzy! V půl deváté! Kdo to kdy vymýšlel. Prezident Snow by se měl zamyslet nad..." tady ji přestávám vnímat. Moje matka má naprosto jedinečnou schopnost kritizovat celý svět. Je to doopravdy skvělá matka. Myšleno ironicky.

Vybíhám do horního patra. Cashmere budím s radostí. Miluju její otrávený výraz. Často ji otravuju ale je to taková moje mladší sestřička. Jedna z mála holek co mě chápe. Kdyby měla takovou povahu každá svět by byl dokonalý. Ale už by to nebyla prostě Cashmere.
Vkrádám se do jejího pokoje a spokojeně se usmívám když ji vidím rozvalenou na břiše. Vypadá že spí docela hluboce. Začínám lehce trilkovat: "Cashmere, probuď se.”

Cashmere se mírně zavrtí ale jinak se nic neděje. Čekal jsem to. Asi ji už znám moc dobře. Sedám si na postel k jejím nohám a jednu vezmu lehce do dlaní a začnu ji šimrat na chodidle. Vyletí do sedu jako čert z krabičky a vykřikne. Když mě uvidí, její výraz se změní z polekaného na naštvaný. Potom se začne smát, protože jsem nepřestal lechtat její nohu. Snaží se ke mě tedy dostat. Vzniká z toho pranice. Cash si bere do ruky polštář se kterým mě bouchá do zad. Rány jsou silné a proto se skrčím. Její noha mi vyklouzne ze sevření takže se otáčím. Polštář mi v tu chvíli dopadne na obličej. Se smíchem si lehám na její nohy a chytám její ruce co lítají všude možně a tak ji přišpendluju k posteli. Usmívá se a z očí jí srší blesky. Já se jen provokativně usměju. "Dobré ráno, sestřičko."

Na tváři jí vykvete arogantní a přitom neodolatelný úšklebek. Takový umí jenom ona. "Dobré bráško? Kvůli tobě není dobré skoro žádné ráno. Dobré je v deset nejdřív."

Pousměju se a slezu z ní. Potom zamířím ke dveřím. "Měla bys ale vstávat. Je třičtvrtě na osm. Za půl hodiny jdeme na sklizeň, tak koukej zvednout svůj zadek z té postele."

Potom za sebou zavírám dveře. Slyším jen jak o ně bouchá další polštář.