Hunger Games: Gloss

Desátá část

Ráno se probouzím dřív, než je zdrávo. Místo toho, aby se ze mě po úžasném večeru stalo zářící sluníčku, je ze mě mrzout. Pokud to odradí Cinder a Beatrice, tak je to dobře.

Ve spodním prádle - protože je čertovsky brzo, mohl jsem spát klidně ještě hodinu - se div nedoplazím do kuchyně. Stroj, jako já, potřebuje neustálý přísun živin a po dlouhé noci mi řádně kručí v břiše, což je signál, abych se najedl. A nemá cenu to odkládat kvůli něčemu tak nepodstatnému a hloupému, jako je oblékání.

V kuchyni jsem - vyjma několika avoxů - naprosto sám. Nevadí mi to. Láskyplně pohlédnu na stůl, na němž vévodí syrové fondue, a s pusou plnou slin si sedám ke stolu.

Opravdu nemám chuť na maso. Za pár dní nejspíš nebudu jíst nic jiného a to mě poněkud deprimuje. Do omáček si však namáčím všechno ostatní, přes kousky praženého pečiva s bylinkami až po krychličky sýra. Je to delikátní.

Čistě teoreticky vzato, neměl bych se nacpávat, neboť moje drahá Luria říkala, že se dnes bude začínat s tréninkem. Ale mně to chutná. Navíc je to možná naposled, co jím sýr, tak proč si kazit tak krásný okamžik.

"Nebaví mě to," promluvím k sobě nahlas, protože se začínám nudit.

Nikdo mi neodpovídá. Je to smutné. Pokrčím rameny a raději se schovávám zpátky ve svém pokoji. Je načase, abych to tu pořádně obrátil naruby. Luria umře štěstím, až to uvidí. Jestli to uvidí...

*****

Blanket si mě po "budíčku" bere stranou. Vypadá celkem vzrušeně, jako by se už nemohla dočkat, až mi dá nějakou hezkou radu, která by se rovnala šipce do jícnu sopky.

"Glossi, víš, jak tady byla včera Cinder?" ptá se. Mám chuť podívat se na ni pohledem, jímž bych se ptal, jestli si ze mě náhodou nedělá legraci. Naštěstí se ovládám.

"Jo, vím. Včera jsem ji dokonce vedl k výtahu."

Zlomyslně se usměje. Tohle jsem u ní ještě neviděl. Páni, chystá na mě něco zlýho.

"Skvěle. Víš, určitě sis všiml, jak jsem na tebe včera mrkala a říkala ti, ať navazuješ vztahy?"

Pomalu mi to všechno začíná docházet. Ústa se mi roztáhnou do širokého úsměvu. "Já se jí líbím, že jo?"

"Nejen to!" vyhrkne nadšeně jako malé dítě. "Z její strany je to láska na první pohled! Zbožňovala tě už od prvního pohledu na obrazovce a kdybys viděl její šťastnou tvář, když se dozvěděla, že Cashmere je tvoje jenom sestra!"

"Jak to všechno víte?" ptám se a nevěřícně kroutím hlavou, zatímco se stále usmívám.

Nakloní se ke mně blíž. "Nevím proč, Glossi, ale zatraceně moc chci, abys tenhle ročník vyhrál ty. Nemyslím si, ze si to zasloužíš, jsi obyčejnej spratek z krajů, co má charisma a sex-appeal a trénink, nezasloužíš si vyhrát. Ale musíš vyhrát. Udělám cokoliv, klidně bych se i vyspala s tvůrcem her, kdyby nás, vítěze, nebral jako potěr, jen proto, abys měl informace o aréně. Bohužel, tady se nikomu nenadržuje, proto máš stejný šance jako všichni ostatní profíci. Proto musíš mít převahu hlavně nad nima. Neptej se, odkud to vím. Prostě to vím. Ber a zbytečně se neptej."

Kývu hlavou. Tuhle odpověď jsem sice slyšet nechtěl, ale nic neříkám. Vůči téhle ženské cítím neskutečný respekt. Poklonil bych se a vyznal jí svou věrnost, ale zatímco já bych to myslel upřímně, ona by to měla za urážku. Bude pro mě velikou inspirací, pokud přežijeme oba arénu.

"Rozumím," kývnu ještě jednou hlavou. Jsem neskutečně hrdý, že zrovna ona je moje mentorka a chce, abych vyhrál já. "Jak se k ní tedy mám chovat?"

"Tohle byla jedna z nejsobečtějších věcí, co jsem kdy slyšela," usměje se na mě mírně. "Chováš se jako správná necitelná bestie, kterou v lepším případě budeš, jestli vyhraješ. Pokud by se ti povedlo ji svést? Jen aby to neviděli ostatní, dobře?"

Vyráží mi dech. Mám ji svést. Oh bože. "Říkala jste, abych nekladl otázky, ale já se musím zeptat. Proč zrovna ji? Pokud vím, Beatrici se taky líbím a--"

"Beatrice nepřichází v úvahu." říká ztišeným hlasem. "Tu si nespouštěj k tělu. Není taková, jaká se zdá."

Její slova se mi převalují v hlavě. Válí sudy z pravého boku mojí hlavy na ten levý.

"Nezklam mě. Nezklam nás."

Kývnu hlavou a pousměji se. Blanket se také usměje, ale teď už se na její úsměv nedokážu podívat jako předtím. Kdyby mi s tímhle úsměvem řekla, abych si v aréně uřízl nohu, udělal bych to a nepochyboval o ní. Plně jí důvěřuji. Za můj život je to teprve druhý člověk, jemuž bezmezně věřím.

První je Cashmere.

*****

Přesně v deset všichni stojíme v tělocvičně a jakýsi trenér nám objasňuje pravidla.

"Proč spolu nesmíme bojovat?!" sykne mi za zády Tade a já zakoulím očima. Bože, to je vůl!

A pokud se ještě jednou nenápadně dotkne mého zadku, tak mu urazím ruce.

Poslušně trpím celou přednášku a potom se s úsměvem otáčím ke své partě profesionálně trénovaných splátců... údajně. Beatrice je psychopat, já jsem spíš hezkej ksicht než něco, co se vůbec dokáže bránit (říkala ta splátkyně ze čtyřky, k níž se dostanu později), Tade by nejradši znásilnil všechno, co se hýbe, Lesley - holka ze čtyřky - je ten nejvulgárnější člověk, jakého znám a konečně Gregory, její spolukrajan, jež ještě nepromluvil ani slovo.

Vskutku hezká sebranka. Těším se na spolupráci.