Hunger Games: Gloss

Šestá část

Vede mě do místnosti vedle, kde je nějaká věc - předpokládám, že na ní je můj budoucí kostým - a stůl. A taky tady je několik pracovních stolů, na kterých jsou věci jako třeba líčení. Například.

Když vidím, jak si Lajka sedá ke stolu, sedám si naproti ní. Nevím, jestli jsem si neměl sednout jinam, ale to už je teď jedno. Lajka zlehka tiskne nějaké tlačítko a za chvíli už u nás stojí dva avoxové s podnosy s jídlem. Krásná zelená hrachová polévka. Kuře. Čokoládová pěna.

"Páni, to mě chcete přecpat?" vyděsím se.

"Možná," pousměje se Lajka a podívá se na mě takovým tím zvláštním pohledem. "Všechno to sníst nemusíš, to není podstatné, je to tady jenom proto, abys neměl na přehlídce hlad."

"Nejedou ty vozy moc rychle? Já jen, abych se nepozvracel..."

"Ty a pozvracet se?" zasměje se. "Jestli se tam vážně pozvracíš, tak nemáš ani nejmenší šanci v aréně přežít!" pokračuje se smíchem.

Ušklíbnu se a nic už neříkám, i když si o tom myslím svoje. Nějaká kapitolská husa, která je tu jenom proto, aby mě oblékla a abych díky ní zazářil, přece nemůže vědět vůbec nic. Jak mě ale učila má drahá matka - lepší je nic neříkat a myslet si o tom svoje, aspoň si tak nepřidělám žádné potíže.

S chutí se vrhám do jídla. Jako kulturně vzdělaný člověk začínám polévkou, která vypadá opravdu lákavě. A když si do ní ještě přidám máslový chleba nakrájený na kostečky a dokřupava opečený... páni, něco tak dobrého jsem ještě nikdy nejedl. Přidávám si, nehledíce na to, co si o mě bude myslet Lajka.

Trochu jsem to nevychytal. Polévka byla dost sytá a tím, že jsem si ještě nabral, mi nezbylo místo pro další jídlo. Zhluboka vydechnu a zády se opřu o opěradlo židle.

"Najezený?" ptá se Lajka. Když kývnu hlavou, jakože ano, zářivě se usměje a přejde k té věci, které jsem si při vstupu všimnul. Je to něco, přes co je přehozená plenta. Lajka ji slavnostně strhává a mně se naskýtá pohled na to, co budu mít dnes večer na sobě.

"Woah," pronesu a ona se zatváří neskutečně potěšeně.

Na figuře je kostým z tmavé matné látky, celý posypaný drahokamy, až to vypadá kýčovitě. K němu jsou jakési vysoké boty z hnědé kůže. Přijde mi to jako strašný kýč, ale neodvažuji se to říct nahlas, jenom se pochvalně usmívám.

Vstávám ze židle a jdu blíž, abych se na ten hrozný kýč mohl podívat zblízka. Vidím, že jsou tpc zvlášť kalhoty a zvlášť tričko, takové to, co nemá rukávy ani výstřih. Upřímně jsem čekal, že mě dají víc na odiv davu, ale nestěžuji si. Lajka mi pomáhá s oblékáním. Materiál trička je zvláštní, sotva ho na sobě cítím a boty jsou neuvěřitelně měkké a pohodlné. A nevypadám nejhůř.

"Víš, ono to není všechno. Ty kamínky budou tvořit iluzi, že odpadávají a že se rozprskávají, ale bude to jen iluze... u kalhot. Z toho trička ti budou padat vážně a zhruba v polovině trasy se ti rozpadne a budeš jen v kalhotách. Nenech se tím vyvést z míry prosímtě. Je to záměr."

Kývu hlavou a usmívám se. Přišlo mi divné, že by mě předváděli davu takhle zahaleného. Nakonec je to rafinované a dokážu si představit Kapitolanky, jak nade mnou slintají. Hah.

Lajka ještě dodělává nějaké detaily a ujišťuje se, že všechno dobře sedí a funguje a až potom si oddechuje a usměje se. "Výborně!" chválí spíš sebe než mě. Ale nemám jí to za zlé.

V určitý čas mě vede na startovací plac, kde už vidím čtvrtý kraj, nějaké vítěze a mimo jiné i Blanket i Rostera. Kývnou na mě a já s Lajkou v zádech jdu za nimi.

"Glossi, kdyby se s tebou bavil někdo z krajů, netvař se moc sebejistě, udělej ze sebe průměrnou osobu. Jasně? Na voze si dělej co chceš, Kapitol ať si vidí, co jsi zač doopravdy, ale tvoji soupeři ani náhodou. Jo?"

"Jasně," kývnu, ale už se otáčím poostatních splátcích. Měl bych se začít seznamovat.