Hunger Games: Gloss

Devátá část

Jdu vedle mé nové kamarádky, o které vím jenom to, že je z dvojky. Neznám její jméno, nevím, kolik jí je a celkem o ní nevím vůbec nic. Ale i tak jsme kamarádi.

Celou cestu k výtahům do mě něco hustí. Vypadá to, že je hodně užvaněná. Tyhle typy lidí nemám zrovna v oblibě, ale copak jí teď můžu říct, že jsem si to rozmyslel a že nechci, aby se mnou jedla u jednoho stolu? Ne, to doopravdy nemůžu. A je to celkem škoda.

Vlastně ani nevím, co říká. Někdy zautomatizovaně tázavě povytáhnu obočí, jindy se pousměji, potom se zase třeba zeptám klasickým Proč? anebo si odfrknu. Zatím mi to vychází, což je naprosto skvělé. Zvládám svou roli velmi dobře.

Mluví a mluví až k výtahům. U nich se najednou odmlčí. Významně se podívá na avoxe, který obsluhuje výtah a vypadá, jako by ho poznávala. Což je naprostá hloupost.

"Uh... A jak to bylo dál?" chytám ji za rameno a s předstíraným zájmem se jí ptám. Můžu jenom doufat, že to sedí do toho, co říkala.

"Dál už nebylo nic," odpovídá naprosto odlišným tónem a i při nastupování do výtahu se na onoho avoxe dívá. Ta holka je fakt ujetá!

Pořádně začíná mluvit až u nás na patře.

"Jé, vy to tu máte krásný! Jak to asi vypadá u nás na patře? Jej..!"

Docela mě překvapuje ten luxus, co tady je. Aspoň desetkrát honosnější, než to bylo ve vlaku. Jídelna je celá z mramoru a jsou v ní antické sloupy, které jsme probírali ve škole. Je to obrovská vzácnost. Všechno tady zkrátka dýchá luxusem a vytříbeným vkusem.

"Ah Glossi, už jsi tady! Je tak super vidět ten tvůj ksicht!" zazubí se to tele Beatrice a já jí kývnu na pozdrav.

"Taky tě rád vidím, Beo! Nechceš se seznámit s..." zarazím se. Nevím, jak se jmenuje.

Beatrice jako by vycítila, že potřebuji pomoc. "Oh, Cinder! Chtěla jsem se s tebou začít bavit, ale nebyla příležitost! Glossi, jsi super!"

Na to vyrazí k Cinder a přátelsky ji obejme. Ta jí její objetí trochu nervózně oplácí.

Všichni si sedáme ke stolu. Je milé, že mi nechali nějaké jídlo. Cinder se u nás taky rozhodla nacpat. Určitě máme nejlepší jídlo. Těžko říct, jestli má třeba dvanáctka dezert. A určitě všechno jí rukama - prasata.

Máme k jídlu krémovou brokolicovou polévku. Je hrozně dobrá, i když nevím, co je to brokolice. V životě jsem o tom neslyšel a rozhodně se na to nebudu ptát.

Následuje nějaká ryba na citronech. Chutná lépe, než ryby, co znám z domova. To jídlo tady bych mohl jít každý den pořád. Je to skvělé. A dezert, o němž Luria řekla, že je to sufflé, taky neměl chybu. Lepší jídlo jsem ještě nejedl, a že jsem to jedl hodně jídel.

"Viď, Glossi?" ruší mě hlas Beatrice z mého gastronomického orgasmu.

"Cože?" zeptám se s plnou pusou a ty dvě se zachichotají. Nevím, o čem mluvily a nakonec to ani vědět vlastně nechci. Chovají se, jako by jim bylo deset.

Vracím se zpátky ke svému talíři. Bohužel, už mi nenabízí nic k jídlu, protože je kompletně prázdný. Jak milé.

Všechno to zapíjím obyčejnou vodou. Neuškodilo by ani víno, ale nechci být za alkoholika. Takže jenom voda.

Tyhle dvě nádhery mi pěkně pijí krev. Já vím, že jsem se zavázal, že budu super milý kamarád, kterého sice všichni milují, ale v aréně stojí za dvě věci, ale pokud budou takhle pokračovat, tak je ve spánku zadusím svým vlastním... jídlem.

Po zhruba dvou a půl hodinách nadšeného klábosení s Beatrice a Cinder o depilaci, masáži zad a obkladech z jahodového listí, Cinder šťastně odvádím ke dveřím. Dávám si záležet, aby viděla, jak hrozně moc mě to všechno bavilo a jak mě trápí, že už odchází.

"Tak ahoj, Glossi," loučí se se mnou u výtahu a nějak zvláštně se mi dívá na tváře. Střídavě pootevírá a zavírá ústa a jakoby se chystá něco udělat. To už ztrácím nervy.

"Ahoj. Cinder. Zase. Příště. Zítra."

Moje neobvyklá strohost, úsečnost a pauzy za slovy splnily svůj účel. Zaraženě se otáčí zády a nastupuje do výtahu. Křečovitě se na ni usměji a hned jak se zavřou dveře, tak vyloženě uháním do jídelny, abych se trochu napil a zbavil se pachutě téhle nepříjemné návštěvy.

Pár minut v místnosti s jídlem mě uklidnilo. Někomu pomáhá jóga nebo meditace, někomu třeba akupunktura, mně holt stačí místnosti s jídlem. Luxus, kvůli kterému se budu rvát v aréně.

Zpětně si uvědomuji, jak moc mi schází Cash. Ta by se jistě křečovitě neusmívala a rovnou je všechny poslala do patřičných mezí. Ach, Cash... co teď asi dělá, má drahá sestřička? Předpokládám, že se něčím cpe.

Povzdechnu si a protáhnu se. Už mám všeho dost. Jdu spát.

Vycházím na chodbu a vrážím rovnou do Beatrice, která se tu promenáduje v lehké noční košili. Ani se jí neomlouvám a všechny její nabídky, abych byl ještě chvíli s ní vzhůru, odmítám se slovy "nech mě".

Vyčerpán padám do postele. Nepřemýšlím nad výbavou svého pokoje, jen ze sebe stahuju to oblečení, co na sobě mám, a zamotávám se do peřin.

Moje poslední myšlenka před usnutím je taková, že pokud ještě někdy Beatrici uvidím oblečenou méně než ve svetru, tak jí oznámím, co si o ní myslím.

A není to nic pěkného.