Hunger Games: Gloss

Čtvrtá část

Moje kupé je značně luxusnější než býval můj pokoj doma. Ano, býval - už to nebude můj pokoj, protože se už můžou stát jenom dvě věci. Jedna je, že bych se za několik týdnů vrátil z arény jako poslední přeživší a potom bych měl svůj vlastní dům jenom pro sebe, nebo - v horším případě - umřu a potom už to můj pokoj nebude. Takže proto.

Skoro bych už ráno vykonával svou každodenní rutinu v podobě natažení oblečení, co mám po ruce, následný poslech milých keců matky a nakonec buzení Cashmere, neboť zvyk je železná košile, ale právě ten nebývalý luxus mě uzemňuje. Tady nejsem doma.

Pohledem kloužu po věcech, které kolem sebe mám. Všechno je to laděno do bílé a zlaté. Sice to není ta  bělostně bílá, ale pořád je to bílá a já nejsem Cashmere, abych rozeznával barevné rozdíly. Docela mi chybí, a to od sebe nejsme ani dvacet čtyři hodin. Předpokládám, že teď ještě spí. Je osm ráno, což je o dvě hodiny dřív, než vstává.

Vystrčím nohy zpod peřiny a protáhnu se. Chce se mi vstávat, ale na druhou stranu se mi vstávat nechce, protože ta postel je tak měkká, tak vyhřátá a tak skvěle se v ní leží. Chvíli jen tak ležím a přemlouvám se, ať už konečně vylezu, až se mi nakonec podaří odhodit peřinu a a spadnout z postele. Teda... já vlastěn spadnul z postele nedobrovolně, ale to není potřeba zmiňovat.

Vytahuji si ze skříně, kterou jsem si už včera večer tak nějak prohlížel, tmavě modrou košili a šedé kalhoty. Asi se to k sobě nehodí, ale to mě nějak nebolí.  S úsměvem na tváři si to kráčím přímo do jídelny. U stolu sedí ta blbka Beatrice a na stole před sebou má nějaký hnusný zelený jídlo... předpokládám, že drží dietu a žije jenom z listů. Nedivil bych se. Kráva.

Nechci si ji ale znepřátelit, takže se na ni usměji. "Dobrý ráno, Beo!"

"Beatrice," upozorní mě a stiskne rty k sobě, takže tvoří úzkou čárku. Potom ale na tváři vytvoří něco, co je prý úsměv. "Ale díky. Tobě taky."

Ještě jednou se na ni usměji, aby neřekla. Myslím, že s tímhle přístupem si tu tupku dostanu na svou stranu.

Otočím hlavou a to mě do očí uhodí zářivě růžová barva. Luria, samozřejmě. Chvíli musím mrkat, protože jsem z té barvy oslepnul. Čekání na to, až se mi vrátí zrak, se ale vyplatilo, protože vidím Luriu v celé její kráse. Vypadá jako bonbón, jenom rozbalit a sníst.

"Páni! Ohromně ti to sluší, Lurio! Vsadím se, že z tebe těžko spustí někdo oči!" chválím ji. Ona je to vlastně i pravda - na tu růžovou se budou dívat všichni. A nakonec nevypadá tak hrozně.

"D-děkuji," začervená se. V tomhle mi připadá horší, než holky, co znám. Lurii je minimálně 89 a pořád se červená... je to děsivé.

Věnuji jí úsměv a potom od ní odcházím, protože mám mnohem zajímavější cíl - jídlo. Mám hroznou chuť na vafle. Dám si ke snídani vafle se skořicí. Rozhlížím se po švédském stole, jestli tam není náhodou i vaflovač nebo rovnou hotové vafle a páni! ony tady vážně jsou.

Vrhám se k nim, aby se tu třeba neobjevila nějaká hladová osoba a nevyfoukla mi je před nosem, a nakládám si je na talíř. Na každou vafli zvlášť si sypu nestydaté množství skořice a nakonec si s vítězným úsměvem sedám vedle Beatrice a s vervou se začínám cpát. Ty vafle jsou skvělé. Ani moje babička je tak neumí - a to už je co říct. Jestli bude takové jídlo i v Kapitolu, tak si nemám na co stěžovat.

****

Do Kapitolu dorážíme zhruba v jedenáct. Beru si k srdci rady od Rosket (spojení jmen Blanket a Roster, zní to dohromady jako broskev) a nijak sebejistě se na dav venku nešklebím. Jenom se tak potutelně usmívám.

Protože jsme první kraj, vystupujeme z vlaku první. Beatrice vychází z vlaku jako první a pohybuje se stylem "čím víc budeš kroutit zadkem, tím víc lidí si tě všimne". Vypadá docela zoufale. Hned za ní jdu já. Vykračuji si úplně klidně, jako bych byl u nás v kraji a šel si do pekárny koupit snídani. Přiznávám se, že mám obrovskou slabost pro čerstvě upečený chléb. To mi bude v aréně vážně chybět.

Lidé kolem se na nás tlačí. Jsou jako šílení - všichni si chtějí pohladit prasátko, co jde na porážku. Jen tak, pro štěstí. Já teda jenom doufám, že budu jediné prasátko, co ta jatka přežije a sesadím momentálně vládnoucí prasátko - Finnicka Odaira, loňského vítěze.

Mírotvorci nám proráží cestu davem, abychom jsme se vůbec dostali do přípravného centra. Tam nás přebírají avoxové ve světle modrém oblečení s tmavými pruhy. Vypadají děsivě.

Vedou nás dolů, do podzemí. Je mi jasné, že mě teď hodlají zkrášlovat - Luria se zmínila. Jsem zvědavý na svého vizážistu nebo vizážistku. Vsadil bych se, že to bude nějaký nablýskaný exot. Místo jednoho vizážisty se na mě ale vrhají tři divní lidé. Mluví hrozně rychle, takže jim nerozumím, ale podle toho, jak mě táhnou ke dveřím, usuzuji, že mě právě chtejí celého předělat, abych byl připraven na večerní přehlídku. V kostýmech. 

 Hrozně se vám všem omlouvám za neaktivitu, ale měla jsem toho moc. Není to nic extra, ale já se zlepším, slibuju.