Hunger Games: Gloss

První část

Cashmere se na mě významně podívá. Má na sobě tmavé modré šaty s celkem hlubokým výstřihem. Ale je to Cashmere, od ní nejde čekat, že by se zahalila od hlavy k patě.

"Glossi, já se bojím," přizná.

"Čeho?" ptám se nechápavě.

"Bojím se o tebe, blbe!" vyhrkne. Typická ona. Kdo jiný by mi mohl říct, že se o mě bojí a hned na to přidat, že jsem blb?

"Nemusíš. O mně se neboj. Já to všechno zvládnu, od přehlídek přes rozhovor až k aréně--"

"A to je to!" přeruší mě. "Logicky, že to až do arény budeš v pořádku zvládat, nic jinýho ani nečekám. Ale co aréna? Toho se bojím!"

"Aréna? Bude zrovna foukat silnej vichr a všichni - kromě mě - spadnou z podstavců a tadá! budu vítěz."

Sekne po mně pohledem. "Hahaha, vtipný. Ty jsi vážně blbec," odtuší a chvilku mě chladně pozoruje, než mi skočí kolem krku a silně mě obejme. "Jestli to vážně uděláš, tak se vrať," šeptá. "Nezvládla bych to bez tebe. Jsi má krev, má druhá polovina."

Když mě pouští, vidím, že nebrečela. Ona nebrečívá, není jako ostatní. Možná je blonďatá s vnadným hrudníkem, dlouhýma nohama a já nevím čím ještě, ale ona je vnitřně silná. Podobně jako já - je jasné, že jsme sourozenci.

Chvíli mě sleduje, ale pak se jenom pousměje a odejde do sekce pro šestnáctileté dívky. Já mířím do své sekce. Stoupám si někam úplně dopředu a s úšklebkem sleduji pódium. Brzy si na něj stoupne moderátorka našeho kraje, Luria, a začne to všechno uvádět. Jsem z toho docela potěšený. Konečně. Na tenhle moment jsem čekal dlouho. Tenhle rok bude patřit jen a pouze mě a nikdo se mi do toho nebude plést. Nikdo. A pokud se o to přece jen někdo pokusí, tak nebude moc dlouho naživu.
Luria, děsivě se usmívající na pódiu, má na sobě žlutozelený oblek svítící na kilometry daleko a paruku stejné barvy dvakrát vyšší než její hlava trčící do nebe ve spleti copů. Nechápu kapitolskou módu. Nemohla si vzít něco... normálnějšího?
"Vítejte! Vítejte na 65. ročníku Hladových Her!" ozve se za jásotu a potlesk. Tady v prvním kraji to opravdu oslavujeme. "Dalším znovupřipomenutí úžasné vlády Kapitolu. Celá země Panem bude tyto týdny oslavovat povstání z popela naší země."

Na jeviště přichází starosta který čte úvodní řeč. Luria následně představuje dlouhou řadu vítězů našeho kraje. Přitom nedávám moc pozor ale pár mi jich uvízne v hlavě. Vysoký blondýn - celkem nebezpečně vyhlížející muž. Silná černovlasá žena. Starý skoro dědeček, který už jen svým vzhledem budí respekt.

Zbytek Sklizně už nějak nedávám pozor. Proč bych taky měl? Není to nic důležitého, jenom film, co nám pouští už šedesátým pátým rokem. Tenhle bod Sklizně mě vždycky k smrti nudí. Jenom čekám, než to skončí a než se naše drahá milá moderátorka Luria rozhodne vytáhnout jméno nějaké nešťastnice, která se Her určitě nezúčastní, i kdyby chtěla.

A zrovna když na to myslím, tak Luria jde k osudí s ženskými - nebo bych spíš měl říct dívčími? - jmény. Luria natahuje své dlouhé prsty a chvilku loví papírky. Nikdy nechápu proč se s tím tak zdržuje, stejně tu vyvolenou nahradí jiná. Ale ona se v tom vyžívá. Proto vytahuje papírek.

"A splátkyní letošních hladových her se stává..." říká během rozbalování papírku se jménem. “... Floria Rubyson!”

Všichni se otočí k jakési malé blondýnce, ale ona vlastně nikoho nezajímá, protože není ta hlavní, ta, která půjde do Her. To už je na dobrovolnici, která má nejvyšší čas, aby se ozvala. Jen co na to pomyslím, tak už najednou slyším do uší se vtírající se hlas.

"Hlásím se dobrovolně."

Otáčím se po hlasu ale přes hlavy ostatních kluků nikoho nevidím. Podle cesty, co se tvoří mezi dívkami, ta dobrovolnice míří k pódiu. Luria se na ní zářivě směje a pokyne jí aby k ní přišla blíž.

"Jak se jmenuješ?"

"Beatrice Neotová," pronese silným hlasem a prohnaně se usměje na okolí. Když se na ni pořádně dívám, tak vidím, že vlastně vůbec nevypadá jako někdo z jedničky. Cashmere by poznamenala, že “má hnusný tmavý obočí a příliš ošklivou postavu na to, aby byla místní”. Asi by si i na první pohled všimla, že má barvené vlasy, ale mě to dochází až po nějaké době zírání. A to jméno… Ne, ona není místní. Na to má moc malá prsa a plochý zadek.

Luria se konečně hne a míří k papírkům v mužském osudí. Moc se s tím nepárá, protě vytáhne jeden náhodný papírek.

"Gleam Hermes!"

Polovina davu se na něj otočí ale zbytek se dívá na mě. Panuje úplné ticho.Gleam sebou trochu trhl, ale jinak stojí celkem v pohodě. Zasměju se pro sebe. Jak by asi reagoval kdybych ho nechal jít? To bych rád viděl. Ale přesto zvedám sebejistě ruku a pronáším pevným hlasem: "Hlásím se dobrovolně!"

Nikdo se netváří šokovaně. Zvěst o tom, že jdu do her, se rozkřikla krajem už pár týdnů předtím.
Nečekám na Luriin pokyn a sám vystoupám na pódium. Nečekám ani až se mě zeptá a rovnou říkám své jméno. Potom se rozhlédnu po svém kraji a provokativně se usměju. Luria prosí o potlesk kterého se nám dostává víc než dost. Pohledem se zastavuju na Cashmere která se na mě usmívá a tleská. Vypadá hrozně pyšně a hrdě. Potom nás odvádějí do soudní budovy.

Rozvalím se na gauči, nohy mírně od sebe a s úsměvem pozoruji dveře které se otevírají. Vejde moje matka. Tváří se, že je jí to úplně jedno ale to je zase jedno mě. Už dlouho se chová, jako bychom ani nebyli její děti ale jen otravný hmyz. Celou dobu mlčíme a ona znovu odchází.

Nejspíš to dělá jen aby splnila svoji povinnost hrdého rodiče. U dveří se ale otáčí a podívá se na mě. "Ty to zvládneš Glossi. Lidi jako ty, jako tvůj otec, jako Cashmere, lidi jako my prostě umí přežít." Potom odchází. Jen se uchechtnu když se za ní zavřou dveře. Potom tam vchází Cashmere.

"No Glossi, je to tady. Odjíždíš. A upřímě, docela se mi chce jet s tebou."

"Vzal bych tě, ale ne jako splátkyni. Vážně ti nechci držet nůž pod krkem."

Usměje se a sedne si vedle mě na pohovku. "Ani já tobě, bráško. Ale občas se trochu bojím. Bojím se, že se nevrátíš," nahlas polkne a vidím, jak jí začínají vlhnout oči. Ne, tohle nemůžu dopustit.  Nedokážu ji vidět, jak brečí. Potom bych brečel taky a… byl bych v háji.

Tentokrát se usměju já, dám jí ruku kolem ramen a přitáhnu si ji k sobě. "Klídek sestřičko. Vrátím se. Viděla si mě přece bojovat. Mám to na háku."

Pousměje se a sundává si z ruky svůj zlatý náramek. Nedokážu přesně říct, jak dlouho ho má, snad od narození. Znamená pro ni strašně moc.

“Tohle si vezmi do arény. Jako symbol rodného kraje,” říká mi vážně a celou dobu se mi dívá do očí. “A jestli ho ztratíš, tak si tě podám, ty blbe.”

Zasměji se s převezmu od ní náramek. Bude mi chybět. Hrozně moc... Chvilku jsme tam jen tak seděli, prostě takový idylická chvíle. Potom ale přišel mírotvorce a odvedl ji ode mě. Na okamžik mě přepadla hrůza, že to bylo naposled, co jsem ji viděl.