Hunger Games: Gloss

Osmá část

Po skončení hymny už musíme všichni být připraveni na svých vozech, především my z prvního, druhého a třetího kraje. Abych byl upřímný, nevím, jestli je to výhoda, být první. O tom ale nemáme čas přemýšlet. Hlas Caesara Flickermana, moderátora pro hry více než čtyřicet let, všem oznámí, že se začíná. Šťastné Hladové Hry a kéž nás vždy provází štěstěna. 

Vůz sebou trhne a my vyjíždíme. Lidé kolem nás šílí. Lišácky se pousměji a zvednu pravou ruku, abych mohl mávat. Šílí - a to mě ještě neviděli v plně parádě. Jak jedeme, tak nám z oblečení odpadají kamínky a to vyvolává nadšený výskot. Šikovní vizážisti.

Po nás vyjíždí druhý kraj. Tade a jeho pro mě neznámá partnerka se objevují v plné kráse. Představují skály, takže se nehýbou, jenom mají pyšně vystrčené brady a hrdý výraz v obličeji. Je vidět, že ona neznámá si to užívá, zatímco Tade by raději rozesílal vzdušné polibky davu.

Mírně potřesu hlavou a přestávám si všímat svých drahých přátel, jejichž jména vlastně ani neznám. Nedá mi to ale, ale koutkem oka se podívám na Beatrici. Vypadá šťastně a zároveň docela sklesle. A to je teprve začátek. Začínám mít pocit, že tahle holka něco skrývá. Nějaké ošklivé tajemství.

Po nějaké době se podívám na svoje tričko, jak to s ním vypadá. Vyjíždí desátý kraj a ono pořád nic.

Napadlo mě to právě včas, protože se slabá látka úplně rozpadá. Nasazuji co nejsebevědomější úsměv a nechávám látku spadnout na podlahu vozu. Beatrice se na mě překvapeně podívá, ale když na ni mrknu, tak se zasměje, potřese hlavou a otočí se zpátky dopředu.

Nemohl jsem si nevšimnout, že plno ženských očí se otočilo přímo na mě. Upřímně se jim nedivím - řekl bych, že má postava je víc než jenom dobrá. Dost jsem na sobě pracoval.

Několik oblouků kolem náměstí, řeč prezidenta a potom konečně konec. Ach, jak mi pevná zem chyběla! Kdybych mohl, lehnu si a začnu ji objímat, ale mám být průměrňák, ne podivín. Takže objímání země nepřichází v úvahu... bohužel.

Chvíli jen tak stojím na místě a snažím se udržet ztracenou rovnováhu. Všichni odchází a Blanket mi ještě před svým odchodem vzkazuje, že se můžu vrátit kdy budu chtít, pokud chci navazovat vztahy, přičemž šilhala po oné neznámé ze dvojky. 

Sotva odešla, už se ke mně blíží někdo jiný. Určitě to bude Tade, určitě je na malý kluky jako já a teď, když mě viděl nahoře bez, mě bude chtít ohnout někde o strom. A já - pokud se nebudu chtít prozradit - se neubráním. Pomoc!

"A-ahoj Glossi," promluví to na mě a mně dochází, že to není Tade, ale jeho spolukrajanka.

"Ahoj..?" odpovím jí na pozdrav s úsměvem. Nevím, jak se jmenuje, takže se snad představí.

"Máš teď čas?"

"Jo, mám, proč?" řeknu jí se zářivým úsměvem. Když mám navazovat vztahy, tak budu navazovat vztahy.

"Tade je hrozný blbec. Nesnáším ho a taky jsem mu to dost otevřeně řekla, ale to mu nijak nevadí a pořád mě tahá k sobě do postele. Děsím se ho," řekne otevřeně.

"Hmm... Mně spíš přišlo, že holky zrovna nejsou jeho parketa, ale jak to vidím, tak--"

"Prase jedno nechutný," přeruší mě. "Hovado odporný, je mi z něho špatně. Stydím se za to, že jsme ze stejného kraje. Kdybych mohla, tak bych ho udusila, utopila, vypíchla mu oko a potom bych ho donutilo to oko sníst, zatímco by se tím druhým pořád díval na to, co jí, zlámala bych mu nohy, vyrvala zažíva vnitřnosti, stáhla z kůže a potom to všechno spálila, aby se to nemohlo množit."

Se zaujetím ji poslouchám. Tahle holka nebude jen tak. Tolik mučení a zabíjení bych ani já do jedné věty nenacpal. I když je pravda, že já se o mučení nezajímám. Je z toho hrozný nepořádek. Mám radši rychlou, čistou smrt.

"Páni, ty se nějak zajímáš o mučení?" ptám se jí, protože tohle mě vážně zajímá.

Začervená se. Nebyla to lichotka. Možná se červená proto, že se za svůj koníček stydí. "Uh... jo..."

Zazubím se na ni. "Skvělé!"

Zasměje se. Přitom se na mě dívá takovým tím pohledem hahavyspisesemnouhahaha. Napadá mě, že bych jí mohl trochu podstrojit a naservírovat se jí na zlatým podnose.

"Ty, eh... no, to je jedno, nechceš jít k nám do patra na jídlo? Věřím, že to Lurii vadit nebude," usměji se na ni, ale pak pokračuji. "Jen budeš muset po večeři jít do dvojky, přepsání u nás na gauči by ti už nejspíš netolerovala."

Podívá se na mě zkoumavým pohledem a já vážně odvolávám přesvědčení, že mrknout na ni jedním okem by byla sranda.

"Tak jo," napřímí se nakonec. "Vždyť taky proč ne."