Catch me if you dare

17. Trauma

Klid. To bylo to první, co se Taemu dostalo do podvědomí. Všude kolem něj bylo ticho a blahodárný klid. Měl pocit, jako by se vznášel na vlnách oceánu a všechny starosti z něj odplouvaly. Spokojeně zamručel a víc se do tichých vln položil rozhodnut zde navěky zůstat. Tohle byl jeho ráj. Nepronásledovala jej žádná válka, žádný únos, žádný Eoduun a žádná tíha rozhodnutí.

Rozhodnutí? Zlehka se zamračil. Jaké rozhodnutí? O čem se měl rozhodnout? Jeho mysl byla prázdná. Nedokázal si vzpomenout. Avšak čistá obloha se nad tou myšlenkou zatáhla šedými mraky. Pocítil první známky neklidu. Zvedl se mírný vítr, který pomalu nabíral na síle, když se pokusil soustředit. Nad sebou uviděl znak. Okamžitě jej poznal. Znak jeho smečky. Natáhl ruku a dotkl se jej. Znak po krajích popraskal. Obloha během chvíle zčernala a kvílení větru zesílilo. A Taehyung věděl, že zde zůstat nemůže. Tohle místo nebylo pro něj. Měl povinnosti. Musel pryč. Postavil se na hladině, napřáhl ruku a pěstí do znaku udeřil. S tříštěním skla se znak rozpadl na malé kousky, které se do něj jako nůž zabodávaly s každou novou vzpomínkou.

Jaká je tvá odpověď drahý? Z černých mračen se spustil silný déšť.

To je velká škoda. Očekával jsem od tebe víc. Vlny se rozhoupaly, narážely do sebe a vytvářely větší a větší vlny.

Já ale neberu tuhle odpověď za platnou. Kvílení větru se měnilo v zoufalý jekot.

Líbí se ti to? Neboj máme dost času. Poslední vzpomínka do něj narazila jako vlak. Zakryl si uši a sám do větru zaječel. Hladina se po ním znenadání otevřela a za hlasitého zvuku apokalypsy jej stáhla do svých hlubin. A to byla chvíle, kdy se probudil. S očima šokem rozšířenýma hleděl na neznámý kus nábytku, zatímco se snažil dostat pod kontrolu své dýchání. Trvalo to pár minut, ale podařilo se. Natočil hlavu, aby se po místnosti rozhlédl. Okamžitě poznal, kde je. Při pokusu se posadit však zaskučel a skácel se zpátky do peřin. Bolest střílela do hlavy, zad, končetin a břicha. Co jej však zarazilo byl fakt, že jistá jeho část byla ve velmi známém stavu. Stavu, který zažíval po týdnu jarní říje. Kolečka do sebe pomalu zapadala. Očima přejel svůj stav a zhrozil se. Byl oblečen pouze v bledé dlouhé košili, která byla na několika místech děravá od drápů. Skrz díry mohl vidět fialové modřiny na svém břiše a bocích. Scvakl zuby nad tím obrázkem. Jizvy se ozývaly také.

Ne, to se nemohlo stát. Seo? Promluvil nejistě, avšak vlčice mlčela. A jeho mysl byla prázdná. Nejistota se do něj vlévala ve velkých vlnách. Ponořil se do své mysli, ale vlčici nenašel. Byla pryč. Bohužel neměl čas vstřebat šok a bolest z její ztráty. Dveře do ložnice se rozrazily a do místnosti vstoupil Eoduun.

,,Vidím, že je můj drahý vzhůru. Dal sis pěkně na čas." Uchechtl se nad svými slovy, zatím co jej přejížděl hladovýma očima. Taehyung se na něj zamračil.

,,Co jsi udělal?" zasípal ztěžka. Překvapen svým hlasem se pokusil promnout si hrdlo, aby zjistil, že má zápěstí svázaná k sobě a druhý konec jej váže k pelesti postele. Nepotřeboval vědět odpověď. Přesto v sobě držel malý plamínek naděje. Alfa přistoupila k oknu a otevřela jej. Do místnosti se okamžitě přihnaly zvuky zápasu.

,,Přišli si pro tebe. Ale na to je už pozdě. Patříš mě." S údivem se díval na prolévanou krev v dáli.

,,Strávili jsme spolu krásných pár dní..."

,,Dní?" tělem omegy projel ledový nůž. Byl tady několik dní, na které neměl vzpomínky. Pouze pár útržků. Byl sem přivolán po dvou dnech, které strávil ve společnosti dvou vlčat a Teo. Podařilo se mu vymyslet plán, se kterým stará omega souhlasila když byl předvolán. Alfa chtěla odpověď na svou nabídku. Tae razantně odmítl, což nebylo vzato jako správná odpověď. Došlo k potyčce, kdy se Tae snažil místnost opustit, kvůli zvyšujícímu se nátlaku na jeho mysl z vypuštěné drogy. Alfa jej ve vteřině slabosti přemohla a poslední vzpomínka byla lahvička, kterou mu držel pod nosem. Pak se mu mysl zcela zamlžila. Vzteky zaťal zuby. Stará omega měla pravdu. Droga v omegách vyvolávala falešnou říji. Problém byl však jiný. A alfa to věděla.