𝑇ℎ𝑒 𝐷𝑎𝑢𝑔ℎ𝑡𝑒𝑟 𝑂𝑓 𝑇ℎ𝑒 𝑀𝑜𝑜𝑛

꧁𝑘𝑎𝑝𝑖𝑡𝑜𝑙𝑎 3: 𝑇𝑟𝑝𝑎𝑠𝑙𝑖́𝑐𝑖꧂

Elrond otočil svou hlavu a uviděl svou dceru, jak tam stojí , směje se a dívá se jeho směrem.

Přišel k ní,usmál se a řekl:

- Garich i dhôl goll o Orch! ( Mají dutou hlavu orka!)

- Nä (vskutku, jistě)

Odpověděla a na tváři měla pořád ten její úsměv.

- Tampo, Elenwë!  (To stačí, Elenwë!)

- Mae Ada, díheno. (Ano tati, promiň)

Elrond se podíval na svou dceru, která se tak vesele smála jeho podrážděnosti, a řekla mu:

- A hótule asinye a meneltannar tiriel! (Pojď se mnou ven a podívej se hvězdy!)

- Tam je , Ada. (Prosím, otče)

Byla krásná noc a hvězdy zářili jasněji než kdy jindy.

- Seš zlobivá holka!

Řekl Elrond a široce se usmál.

- Měla bys mě podporovat a ne se mi smát!

- Já vím tati, vypadal jsi tak podrážděně že mi to unikl!

- Notak! Co jsem měl čekat? Koneckonců ve dvou letech si byla deš!

- vážně?

Elenwë to opravdu překvapilo.

- Chudák Haldir, který tě měl hlídat! Víš jak ti říkal? ,,Teror z Loriénu"!

- Oni? To snad ne...

- Ach ano! Nesnesitelná malá elfka! Jakmile si mysleli že spíš, utekla bys hřadovat na vyvýšená místa!
Chudák Haldir, by tě hledal hodiny. Mimochodem, tak jsem tě potkal poprvé.

- Hledal jsi mě...?

- Ne. Byla tma a ty jsi měla být v posteli. Lady Galabriel, lord Celeborn a já jsme byli zapojeni do velmi vážně diskuse, když najednou dorazil malý elf, zadíval se na ni a nazval mě ,,Ada". To bylo poprvé co jsi promluvila. A to bylo říct mi ,, Ada". A potom, už jsi mě nikdy neopustila, malá Elenwë.

- Lituješ toho....?

- Ani v nejmenším. Jsem moc rád že jsi moje dcera.

Elrond pomalu přistoupil ke své adoptivní dceři a jemně jí políbil na čelo.

- Hantale, Ada. (Děkuji, tati)

Elenwë se podívala na zářící hvězdy a v hlavě si vypsala jména několika z nich.

Ellemírë, Eärendil, Carnil, Alcarinquë, Lumbar, Luinil, Nénar?

Ticho a klid po tomto rušném jídle byly božské.

Nakonec, poté, co Elrond krátce objal Elenwë, vyšel ven, aby se postaral o svou věc.

Elrond se však musel přiznat, že ho  zaujal důvod existence společnosti, její účel a a proč s sebou po svém území táhla hordu skřetů. Sauronovi služebníci neměli ve zvyku odvažovat se tak blízko krásné Imladris.

Elfové je rychle vyhladili bez větších problémů na jejich koních a pomocí jejích šípů. Gandalf neměl i jejich pátrání po pánů Země jasno. Ten, kterému říkaly, věděl jak být trpělivý.

Šedý čaroděj pravděpodobně neprovedl odbočinu před své město ze společného důvodu. A pak se zdálo, že trpaslíci byli překvapeni,že se objevili v elfském městě.

Pokud by nedostal odpovědi na výpravu dvanácti trpaslíků, Hobita a kouzelníka, myslel si, že dostane odpovědi časem.

Den se prozatím chýlil ke konci a na obloze se pomalu objevil měsíc, který odháněl slunce , aby přinesl noc a jeho hvězdnou klenbu. Měsíční čtvrť zářila stříbrným světlem a koupala Bruineny v opálové záři.

Lord Roklinky zaneprázdněn ve velké knihovně a třídil několik svitků. Užíval si návrat klidu po hektickém jídle.

***

Soumrak byl tichý, ukolébán písněmi elfů, jejichž slovům nerozuměl.

Místo mělo barvu stříbra, tekoucí řeka se třpytila pod měsícem.

Udělal si čas a posadil se na lavičku u řeky, mlčel a utápěl se v myšlenkách.

A když se Dùrinův dědic znovu podíval na mapu, kterou vytáhl z kapes a držel ji v rukou, aniž by mohl najít jakýkoliv náznak dveří, které měl najít, věděl, že je čas, aby našel jejich hostitele.

***

Pán z Imladris uchopil mapu a řekl:

- Aha! Lunární runy!

- Dokážete je rozluštit?

- Tyto runy byli napsány v předvečer letního slunovratu za měsíčního svitu v jeho první čtvrti před 200 lety. Muselo vám být souzeno přijít do Roklinky.
Jaké štěstí, dnes v noci nad námi svítí stejný měsíc!

Lord Elrond se přiblížil ke Kameni, na kterém se odráželi měsíční paprsky.

Pak se objevili runy a on četl:

"Stůj u šedého kamene, až drozd udeří. A zapadající slunce posledním světlem Durinova dne zazáří na zámek "

- Během dne?

Zeptal se Elrond.

- První den nového roku trpaslíků, kdy se na obloze objeví společně poslední podzimní měsíc a první zimní slunce.

- Durinův den se blíží.

- Máme čas.

- Čas na co?

- Abychom našli vchod. Musíme stát ve správný čas na správném místě a teprve potom se otevřou dveře.

- Váš cíl je vstoupit do hory ?

- Tak co když je?

- Nikdo by neřekl, že to není moc bezpečné...

Ale Thorin nedal na moudrá slova pána z Imladris.

Trpaslíci odešli, jakmile měli příležitost, pár dní po této diskusi.

Pátrání skončilo osvobozením a probuzením Šmaka, zničení města Dale, smrtí draka díky statečnému Bardovi a nakonec bitvou pěti armád, kde se poprvé po staletích objevili elfové, trpaslíci a muži, kteří byli předtím ve vzájemném rozporu, spojili své síly, aby bojovali proti skřetům.

Z naší strany bitva byla vyhrána ale, Thorin-Écu-De-Chêne, potomek Durinovy linie, přišel o život, stejně jako Fili a Kili, jeho tak mladí synovci.

V Imladris, ode dne, kdy společnost trpaslíků odešla, byl život opět poklidný, někdy přerušovaný návštěvami Aragona a Mithrandira.

Ale...asi osmdesát let po návštěvě trpaslíků v Roklince
-kterou si samozřejmě všichni
pamatovali -
se temné síly na východě hýbali.

Arwen se chvíli před tím vrátila z Lothlórienu.

Lady Galabriel často chodila v těchto temných hodinách mluvit s Elrondem.

Budoucnost vypadala velmi chmurně, ale mladá Elenwë (která je...podívejme se... stará šest set padesát osm let) na to nemohla myslet.

Bilbo Pytlík, stejný muž, který doprovázel třináct trpaslíků při jejich znovudobytí Osamělé Hory,  dorazil o něco později.

Věci byli ve spěchu. Lord Imladris byl méně radostný a více ustaraný.

Vzájemná láska Aragona a Arwen nepomohla.

Elenwe jako léčitelka se starala o svého otce tím, že zmírňovala jeho úzkost.

Pán Roklinky jí byl za to vděčný.

Nikdo v Imladris nebyl připraven na události, které nastaly o několik měsíců později...