𝑇ℎ𝑒 𝐷𝑎𝑢𝑔ℎ𝑡𝑒𝑟 𝑂𝑓 𝑇ℎ𝑒 𝑀𝑜𝑜𝑛

꧁𝑘𝑎𝑝𝑖𝑡𝑜𝑙𝑎 16. 𝐿𝑜𝑡ℎ𝑜́𝑟𝑖𝑒𝑛꧂

Frodovi a Samovi se podařilo chvíli sledovat ostatní, ale Aragorn je vedl dál a po chvíli je odtáhli zpět.

Samova rána ho pálila jako oheň a cítil prázdnou hlavu.

Navzdory jasnému slunci se vítr po horké temnotě Morie zdál studený.

Otřásl se.

Frodovi připadal každý krok bolestivější a zhluboka dýchal.

Legolas se konečně otočil, a když je teď viděl daleko vzadu, promluvil k Aragornovi.

Ostatní se zastavili a Aragorn přiběhl a křičel na Boromira, aby šel s ním.

-Omlouvám se, Frodo!

Vykřikl, plný obav.

-Dnes se toho stalo tolik a je tak nutné si pospíšit, že jsem zapomněl, že jsi byl zraněn a Sam také. Měl jsi mluvit! Neudělali jsme nic, abychom vám ulehčili, jak jsme měli udělat, všichni skřeti z Morie šli po nás. Pojď! O kousek dál je místo, kde si můžeme na chvíli odpočinout. Tam pro vás udělám, co budu moci. Pojď, Boromire! Poneseme je.

Krátce nato dorazili k dalšímu proudu, který sestupoval ze západu a připojil své bublající vody k rychlému Cours d'Argent.

Břehy byly strmé a pokryté mechy, bohatou vegetací a borůvkovými keři. Na dně byla plošší plocha, kterou řeka hlučně protékala na lesklých oblázcích.

Tam odpočívali. Tehdy byly skoro tři hodiny odpoledne a byli jen pár mil od Brány.

Slunce už svítilo na západ.

Zatímco Gimli a dva mladší hobiti zapalovali oheň z křovin a jedli a čerpali vodu, Aragorn se staral o Sama a Froda. Samova rána byla mělká, ale vypadala ošklivě a Aragornův obličej byl vážný, když ho zkoumal.

Po chvíli zvedl hlavu s úlevou.

-Máš štěstí, Same!

řekl.

-Mnozí dostali horší než toto v reakci na smrt svého prvního skřeta. Rána není otrávená, stejně jako rány způsobené skřetama. Mělo by se to dobře hojit, když jsem to ošetřil. Vykoupejte ho, když Gimli ohřeje trochu vody.

Otevřel malý sáček a vytáhl několik uschlých listů:

„Jsou vyschlí a ztratili něco ze své ctnosti,“ řekl, „ale stále tu mám několik listů athelas, které jsem nasbíral poblíž Větrné hory. Jednu z nich rozdrťte ve vodě a ránu dobře omyjte a já ji obvazu. Teď je řada na tobě, Frodo!

Aragorn také vyléčil nositele Prstenu a oni tam zůstali několik okamžiků, aby si odpočinuli.

Legolas při svém příjezdu položil Elenwë k úpatí stromu. Stále v bezvědomí měla bílé vlasy uvolněné ze spony, která ji je předtím přivazovala dohromady.

Její vlasy byly docela dlouhé a rozprostíraly se kolem uvolněné tváře.

Legolas šel na několik minut pomoci Gimlimu, než se vrátil a sledoval mladého elfa.

Byl to okamžik, kdy se rozhodla znovu nabýt vědomí.

S obtížemi otevřela víčka a chtěla vstát. Ale ruka ji silně zatlačila pod spodní část krku, aby ji přinutila lehnout si.

Nechala si to udělat, ještě docela unavená.

Její okolí se začalo vyjasňovat a brzy si všimla Legolase vedle sebe.

-Legolas?

-Psst... Nenechte se rozrušit.

-Ale... co ty? Byl jsi...

- Ticho. Lehni si, řekl jsem! Na rozdíl od tebe se mám teď velmi dobře.

Přísně se zamračil a ukázal na Elenwëiny vlasy.

Pak uviděla její vlasy.

-Ale co?

Uchopila konec pramenu vlasů mezi prsty a pozorně se na něj podívala.

-Je to... bílé? To si děláš srandu...

Legolas se smutně usmál a řekl:

-"Léčivá síla oslabuje toho, kdo ji používá k léčení druhých. Jsi úplně NEVĚDOMÍ! Uvědomuješ si, že kdybys neztratil vědomí, zemřel bys? Dal jsi mi skoro všechnu svou životní energii! Jak myslíš Cítil bych se, kdybys zemřel kvůli mně? Nemohl jsem to vydržet... Tak to příště nedělej...

-Ale chystal ses...

-Slib mi to.

-Tak už mi to nikdy nedělej. Nechci tě... ztratit.

Legolas se na ni překvapeně podíval.

Záleželo jí na něm? Usmál se jejímu rozpačitému pohledu.

-Tak slib proti druhému?

-Tak to platí.

řekla a oslovila elfa s upřímným úsměvem.

-Pak je to srozumitelné.

-Budu v budoucnu opatrný. To ti slibuji.

odpověděla blonďatému elfovi.

Legolas vstal a zeptal se jí, jestli nemá hlad.

-Ne. Děkuji.

Chvíli mlčeli a pak se Legolas šel najíst a nechal Elenwë samotnou.

Narovnala se, opřela se o zadní část stromu a pomalu se probrala.

Když odešli, byla schopná vstát a chodit, pokud ji někdo podpíral.

Legolas jí nabídl podporu a ona ochotně přijala.

Dorazili ke konci dne na okraj lesa Lothloriénu.

Noční vítr vál chladně údolím, aby se s nimi setkal. Před nimi stál velký šedý stín a slyšeli věčné šustění listí jako topoly ve vánku.

-Lothlorien! vykřikl Legolas. Lothlorien! Dorazili jsme na okraj Zlatého lesa. Jaké neštěstí je zima!

V noci se před nimi tyčily vysoko stromy a tvořily baldachýn nad cestou a řekou, která náhle protékala pod jejich prodlouženými větvemi.

V bledém světle hvězd byly jejich kmeny šedé a jejich chvějící se listy měly žlutohnědý nádech.