𝑇ℎ𝑒 𝐷𝑎𝑢𝑔ℎ𝑡𝑒𝑟 𝑂𝑓 𝑇ℎ𝑒 𝑀𝑜𝑜𝑛

꧁𝐾𝑎𝑝𝑖𝑡𝑜𝑙𝑎 8: 𝐻𝑜𝑢𝑠𝑠𝑎𝑦𝑒꧂

Toho rána zapálili oheň v hluboké prohlubni, zahalené vysokými keři casmíny, a jejich snídaně/večeře byla veselejší, než kdy předtím od jejich odchodu. Hobiti si broukali, Elenwë si vesele povídala s Legolasem a Gimlim.

Dokonce i Aragorn zpíval píseň. Svým hlubokým hlasem vyprávěl příběh o Tinuviel.

Potom nespěchali do postele s očekáváním, že budou mít na spaní celou noc, protože neměli v úmyslu odejít dříve než další večer. Jen Aragorn znovu utichl a zneklidněl. Po chvíli opustil společnost a vydal se směrem k hřebeni, kde stál ve stínu stromu a s nastraženýma ušima si prohlížel jih a západ. Pak se vrátil a podíval se na ostatní, kteří si povídali a smály se.

- Co se děje, Chodče? Co hledáš? Může to být východní vítr, který vám chybí?

Zakřičel na něj Smíšek.

- Ne, samozřejmě, že ne.

Odpověděl Aragorn a pokračoval.

- Ale něco mi chybí... Do země Houssaye jsem už přijel v mnoha sezónách....

- Už zde nežijí zadní lidé, ale neustále zde žije mnoho jiných tvorů, zejména ptáků. Přesto všude vládne ticho, kromě našich hlasů. Cítím to. Na míle daleko není slyšet žádný zvuk a vaše hlasy jako by rezonoval, se zemí, já tomu nerozumím.

Gandalf s náhlým zájmem zvedl hlavu.

- Ale čemu to přičítáte?

Zeptal se.

- Je v tom něco jiného, než překvapení, že vidíme čtyři Hobity, nepočítáme-li nás ostatní, na místech, kde jsou lidé jen zřídka vidět nebo slyšet?

- Doufám.

Odpověděl Aragorn.

- Ale mám pocit ostražitosti, který jsem tu ještě nikdy neměl.

- Pak musíme být opatrnější. Když s sebou vezmeme hraničáře, je dobré mu věnovat pozornost, zvláště když je tím hraničářem Aragorn. Musíme mluvit méně nahlas, odpočívat tiše a hlídat.

Řekl Gandalf.

Toho večera byl na řadě Sam, aby vzal první hlídku, ale Aragorn se k němu přidal. Ostatní usnuli. Pak se ticho prohlubilo tak, že to cítil i Sam. Jasně bylo slyšet chrápání trpaslíka. Bouchání poníka ocasem a občasné dupání se stalo hlasitými zvuky.

Sam slyšel praskání vlastních kloubů, když udělal jakýkoliv pohyb. Kolem něj zavládlo smrtící ticho a nad tím vším se rozprostíralo jasně modré nebe, když slunce vycházelo na východě.

Legolas a Elenwë vstali a pokojně si povídali. V dálce na jihu se objevila černá skvrna, která rostla a tlačila se na sever jako kouř hnaný větrem.

- Co je to, Grands-Pasi? Nevypadá to jako mrak.

Zašeptal Sam Aragornovi. Aragorn neodpověděl, vzhlédl k nebi, ale Sam brzy na vlastní oči viděl, co se děje.

Hejno ptáků se blížilo: hejno ptáků rychle postupovalo a kroužilo nad celou zemí, jako by něco hledalo, a rychle se na ně řítilo.

- Lehni a zůstaň v klidu!

Aragorn nařídil a stáhl Sama do stínu cesmínu.

Neboť celý ptačí regiment se náhle odtrhl od hlavní armády a  ponořil se nízko, přímo nahoru po hřebeni. Legolas, který viděl "mrak" , se hnal k Elenwë, která hladila králíka. Chytil ji kolem pasu.

- Daro! Legolas? Mëan cerich? (Přestaň! Legolasi? Co to děláš?)

- Dina! No dhínen! (Shhh! Buď zticha!)

Legolas ji nepustil a vrhl se pod kámen a vzal ji s sebou.

Ocitla se velmi, velmi blízko elfovi a najednou cítila, jak jí srdce bije rychleji. Proč se cítila tak dobře, když se zády opírala o hruď svého společníka?

Elenwë se pokusila pohnout z tohoto rozhodně stísněného místa, které jí bylo nepříjemné. Ale zatímco se vrtěla, Legolas ji sevřel pevněji a zašeptal hlasitěji:

- Pořád tam jsou....

Elenwë se mírně sevřela. Legolas si najednou uvědomil jejich blízkost a trochu se začervenal.

Když létali nad skupinou, v množství tak hustém, že je následovali jejich stíny a vrhali na zem temnotu, bylo slyšet jediné skřípání.

Až když se ztratili v dalce na severu a západě a obloha se znovu vyjasnila. Aragorn vstal. A pak vyskočil a šel vzbudit Gandalfa.

Legolas a Elenwë vylezli z úkrytu a dívali se na všechno, jen ne do tváří.

Jejich tváře zrůžověli.

Aragorn mezitím vyprávěl Gandalfovi o svém podezření.

- Crebaini z Pais de Dun přeletěli celou zemi mezi horami a Flot Gris a proletěli přes Houssaye.

- Nevím o co jde: Možná utíkají před problémy na jihu, ale myslím, že prozkoumávají region. Myslím, že bychom měli odejít už dnes večer. Houssaye už pro nás není bezpečný:
je sledován.

- A v tomto případě také Brána Rubicorn, nedovedu si představit, jak se přes ni dostaneme, aniž bychom byli viděni. Ale ještě se poradíme. Pokud jde o odchod, jakmile se setmí, obávám se, že máte pravdu.

- Musíme projít průsmykem Caradhras.

Když padne noc, společenstvo znovu odchází. Zamířili k hoře a zahájili ústup.

Zpočátku bylo stoupání jednoduché, dokud nedosáhli zasněženého průsmyku.

Po několika hodinách bylo pro společenstvo obtížné postupovat.

Unaveně hleděli na sněhové vločky, které stále padaly že tmy a na okamžik odhalovaly svou bělost ve světle dohasínajícího ohně, ale dlouho neviděli žádné známky zpomalení. Velmi pomalu začalo narůstat nerozhodné světlo.

Konečně sníh ustal úplně.

Jak světlo zesílilo, odhalilo tichý svět pod hustým pláštěm.

Pod jejich útočištěm se cesta, po které šly, úplně ztratila pod bílými hrboly a kopulemi s beztvarnými hlubinami, ale výšiny, které jim dominovaly, byli skryty ve velkých mracích, stále ještě těžkých hrozbou sněhu.

Gimli vzhlédl a kývl hlavou.

- "Caradhras nám neodpustil" ještě má na nás sníh, pokud budeme pokračovat.
Čím dříve se vrátíme a vrátíme se dolů, tím lépe.

Řekl a všichni přikývli, ale ústup byl nyní obtížný. Může se to ukázat jako nemožné.

Jen pár kroků od popela jejich ohně dosahovala sněhová pokrývka několika stop, místy přečnívala přes hlavy hobitů a byla sesbírána a nahromaděna ve velkých závějích na útesu.

- Kdyby nás chtěl Gandalf předcházet s jasným plamenem, mohl by nám rozpustit cestu.

Říká Legolas.

- A zároveň nás zahřát!

Přidala Elenwë a usmála se.

Bouře je trochu znepokojila, a oni sami mezi společenstvem si zachovali lehké srdce.

Legolas, posílen touto spoluúčastí, se rozpačitě usmál na mladou elfku, která se nesměle usmívala.