𝑇ℎ𝑒 𝐷𝑎𝑢𝑔ℎ𝑡𝑒𝑟 𝑂𝑓 𝑇ℎ𝑒 𝑀𝑜𝑜𝑛

꧁𝑘𝑎𝑝𝑖𝑡𝑜𝑙𝑎 9: 𝑢́𝑡𝑜𝑘 ꧂

- Kdyby elfové mohli létat přes hory, mohli by jít a získat slunce, aby nás zachránilo. Ale potřebuji něco, na čem bych mohl pracovat.
Nemůžu roztavovat sníh.

Řekl Gandalf s úsměvem a Elenwë se zatvářila ublíženě.

- No...

Řekl Boromir.

- "Těla musí sloužit, jak říkáme doma" nejsilnější z nás musí hledat cestu. Kloukni se! I když je teď všechno zasněžené, naše cesta na cestě nahoru vedla kolem těch kamenů tam dole. Tehdy nás začal zavalovat sníh. Kdybychom dosáhli tohoto bodu, možná by to bylo snazší.

- Dobře, pojďme tam ty a já.

Řekl Aragorn.

Aragorn byl nejvyšší že společenstva, ale Boromir, o něco nižší, byl širší a těžší postavy.

Boromir kolem mě prošel a Aragorn ho následoval. Pomalu se vydali na cestu a brzy se usilovně brodili.

Sníh se jim místy dostával k hrudi a zdálo se, že Boromir spíše plave nebo hrabě svými velkými pažemi, než aby chodil.

Poté, co je Legolas chvíli pozoroval, se s úsměvem na tváři otočil k ostatním.

- Ti nejsilnější musí hledat cestu, řekl jsi? A já říkám: nech oráče orat , ale výběr si elfa, aby chodil a běhal po sněhu!

Pak vyrazil kupředu s balastem a Frodo si poprvé všiml, ačkoliv to věděl už dlouho, že elf nemá boty, ale jen lehké boty, jako vždy, a jeho nohy téměř nezanechávali žádné stopy ve sněhu.

- Sbohem! Jdu na slunce!

Řekl Gandalfovi se smíchem.

Pak rychlostí běžce na pevném písku se vydal ve spěchu, a když rychle dohnal hrabající může, mávnutím ruky je minul, pokračoval v cestě plnou rychlostí a zmizel, za skalnatým hřebenem.

Elenwë chvíli pozorovala hbitost elfího prince.

Byl rozhodně neobvykle elegantní, dokonce i na elfa.

Ocitla se nemotorně vedle něj.

Ukázalo se, že je nemožné pokračovat a nositel prstenů se rozhodl, že společnost projde doly Morie, k velké nelibosti Mithrandira, který toto řešení dosud odmítal.

Členové společnosti, kromě elfů, byli  dost skleslí.

Pohybovali se pomalu a Frodo v jednu chvíli klopýtl.

Při pádu uklouzl několik metrů.

Aragorn a Legolas k němu přiběhli.

Vstal a vypadal naprosto vyděšeně. Dotýkal se svého krku a hledal svůj prsten.

Tam, odkud spadl, se Boromir sehnul a sebral řetízek s prstenem.

Podíval se na něj posedle a řekl:

- Jak ironické, že bychom se měli tak bát kvůli takové maličkosti...

- Boromire?

Elenwë se na něj ustaraně podívala.

Neodpověděl.

Aragorn se přiblížil velkými kroky a zíral na Boromira od hlavy až k patě.

- Vrať prsten Frodovi, Boromire.

- Jak si přeješ! Je mi to jedno!

Elenwë viděla s podezřením záblesk chtíče v jeho hnědých očích.

Frodo rychle sebral prsten a dál si ho zpět na krk.

Všichni kolem zase normálně dýchali.

Šly celý den a dorazili přesně večer ke kopci v lese.

Usadili se na noc.

Legolas a Gandalf byli vzhůru, když se najednou v lese ozvalo zavytí.

- Wargové.

Řekl Legolas.

- Vstávejte! Elenwë, přilož do ohně.

Nařídil Gandalf.

- Ano, Mithrandire.

Elenwë brzy ztrojnásobila intenzitu ohně.

Wargové se blížili.

Společenstvo se chystalo bránit. Když dorazili první bestie. Aragorn, Gimli, Gandalf a Elenwë vyrazili se zbraní v ruce do útoku.

Legolas vystřelil šíp, který okamžitě zasáhl cíl.

Boromir, který měl na starosti ochranu hobitů, zůstal mírně pozadu.

Čtyři společníci v přední linii řezali, sťali a vráželi zbraně do nepřátel.

Zatímco Elenwë bojovala se třemi Wargy současně, objevil se čtvrtý a narazil jí do nohou.

Ztratila rovnováhu a zřítila se o pár metrů dál na kámen.

Její levá strana explodovala bolestí, ale vstala připravena pokračovat dál v boji.

Gandalf náhle vykřikl:

- Naur en edraith ammen! Naur dan I ngaurhoth!

Ozvalo se dunění, praskání a strom nad ním pronikl v oslepující plameny.

Oheň skákal s koruny stromu na korunu stromu. Na celém kopci hořeli koruny stromů.

Meče a dýky obránců zářili třpytivou září, poslední šíp z Legolasovo luku vzplanul ve vzduchu v plamenech a vrhl se do srdce velkého hlavního warga. Všichni ostatní utekli.

Oheň pomalu uhasínal a brzy nezůstalo nic než popel ve volutách nad spálenými stromy a šířil svou temnou hmotu po kopci, zatímco na kopci stoupalo bledé první paprsek svítání.

Jejich nepřátelé byli poraženi a nevrátili se.

Ráno vyrazili znovu na cestu.

Na konci dne dorazili do cíle.

- No konečně jsme tady. To byl konec elfské cesty do Husaye. Cesmína byla znamení lidí této země a zasadili ji sem, aby označili konec svého panství, protože Západní brána byla vytvořena speciálně pro jejich použití, pro jejich obchod lordy z Morie. Byli to šťastnější časy, kdy ještě někdy existovalo blízké přátelství mezi lidmi různých ras, dokonce i mezi elfy a trpaslíky.

- Trpaslíci nezpůsobili úpadek tohoto přátelství.

Říká Gimli.

- Nikdy jsem neslyšel, že to byla chyba elfů.

Říká pro změnu Legolas.

- Slyšel jsem obojí, a teď to nebudu soudit, ale žádám vás dva, Legolasi a Gimli, aby jste byli přátelé a pomohli mi. Potřebuju vás oba. Dveře jsou zavřené a skryté, a čím dříve je najdeme, tím lépe. Brzy se blíží noc.

Řekl Gandalf.

Elenwë si v duchu povzdechla a myslela si, že má starý čaroděj pravdu. Nenápadně položila ruku na jeho bok. Stále měla velké bolestí.

Gandalf přistoupil ke zdi a dotkl se jí.

Měsíc nyní osvětlil šedou stranu skály, ale na okamžik už nic víc neviděl.

Pak se pomalu na povrchu, kde čaroděj procházel rukama, objevily slabé čáry, jako tenké stříbrné žíly procházející kamenem.

Z počátku to byli jen bledé nápisy, tak jemné, že se nepravidelně třpytily jen tam, kde na ně svítil měsíc v úplňku, ale každým okamžikem se rozšiřovali a byli jasnější, až se dalo odhadnout čáru.

Nahoře, kam Gandalf, dosáhl, byl v postavách oblouk protínající se elfím písmenem.

Pod nimi, i když byli nitě místy rozmazané nebo proložené, byl vidět obrys kovadliny a kladiva zatočeného  korunou se sedmi hvězdami.

Dole také byli dva stromy, z nichž každý nesl srpek měsíce.

Uprostřed dveří zářila jediná hvězda s mnoha paprsky, jasněji než všechny ostatní.