Zbožňuji tě, jsi jako motýl ohnivých křídel,
mé srdce uvádíš ve spalující plamen,
usedáš na jeho těsné, krví tekoucí hrany
a piješ bez tknutí rtů z otevřených ran.
Sotva dechu si žádá tvé úsilí
a přeci ležíš zakryta pod teplou dlaní,
přeci tě mohu sevřít bez výčitek,
jsi mým osudným střepem s miliónem odrazů.
Vím, či tuším doutnající skřípění tvých skrání,
ale nehádám, netroufám kreslit mlhavé obrázky.
Jen u vody potápím klenbu tváře pod ledu proud
a zaháním bludy skryté v posledním nádechu.
Jako dravá ryba pluji černou vodou,
záchvěvy v eternu vsávám jak hladný pavouk,
tichý a skromný, přeci však chamtivě krvelačný,
prahnoucí po hřejivé, naivní kořisti.
Až v hlubokou propast padneš ty a tvůj žár,
jak do nádoby plné pírek s jasnými okraji,
pak se nad tebou zjevím Já, tvůj milenec i kat,
tvůj poslední splněný sen i konec všech dnů.
Okusím ostrým svým zrakem i smysly laskavými
tvé duše břitký mok, tvou paměť v horké pěně.
Jak vířit se budeš pod mým mrštným jazykem,
tak odcházet budou kapky tvého času.
Uhasnou světla roky planoucích lamp,
vítr horký i ledový ustane a změní se v prach,
jen skořápka bledé památky zůstane dál,
na ni usedne tma a konec všeho, konec tebe.
ČTEŠ
Volné konce
PoetryPokračující soubor básní, jež se odvíjejí od všedního dne ale též od nejzazších zákoutí snů, které nám padají před zraky. A to ať už chceme či ne. Jejich podstata a interpretace závisí, jako u vší poezie, na každé jednotlivé mysli, každém srdci..
