Zbořena stoletá zeď ze sněhově bílých cihel,
praskající tmel opovrhuje vším a všemi,
dokud nerozdělí se v tisíc neviděných smutků,
dokud neroztaví se i poslední ocelový trám.
V hromádce kdysi neznámých krás a zalíbení
teď podružně leží a spí páchnoucí lidskost,
její odraz v chladném kovovém zrcadle,
na kterém utkvěl jediný květ, jediný život.
V rukou dřívější obrazy, nyní jen prašné závany
prchající střípek po střípku z bdělého snu,
truchlivý bol, který se neodváží více promluvit
a temnou plachtou chytá krůpěje deštivých slz.
ČTEŠ
Volné konce
PoesíaPokračující soubor básní, jež se odvíjejí od všedního dne ale též od nejzazších zákoutí snů, které nám padají před zraky. A to ať už chceme či ne. Jejich podstata a interpretace závisí, jako u vší poezie, na každé jednotlivé mysli, každém srdci..
