Ztěžka tahám dech,
je přikován ke dnu mých útrob,
omotán ocelovým řetězem,
každý článek jak krvavá rána.
Už to zvládnu, posbírám síly.
Odvracím svůj pohled,
utíkám zrakem dál od odpovědi,
z níž i letmé slůvko zabolí,
dál točím se ve slepém kruhu.
Ovládnu třes svých rukou, své mysli.
Spadl mi do klína černý kámen,
těch byly už tisíce, bohužel je znám.
Jak nemocný je sbírám
a tavím v další kov, další články.
Odvahu, jen krokem vpřed.
Dlaňodtrhávám, jak přibitá se zdá,
nepustí, neuhne a škrábe se nazpět,
snad tuší mé prsty, zmrzlé na kost,
že nevděčný úděl je jim dán.
Čas vypršel, nyní skočím.
ČTEŠ
Volné konce
PoesiaPokračující soubor básní, jež se odvíjejí od všedního dne ale též od nejzazších zákoutí snů, které nám padají před zraky. A to ať už chceme či ne. Jejich podstata a interpretace závisí, jako u vší poezie, na každé jednotlivé mysli, každém srdci..
