Jak pták s příliš těžkými křídly se vznáším,
železné své srdce nesu s sebou celým světem
a přeci jsem se dosud nezřítil na dno oceánu.
Tak proč by se nemohl chlad změnit v cit.
Váhavé obzory se plní neprostupnými mračny
a zahání teplé sluneční paprsky dalšího dne.
Společně prolétáváme jimi jak ohnivé střely,
strachy se děsíme, kdo vyhasne a utone první.
Kým je však dáno, že předivo času a života
je psáno právě takhle, tímto fatálním písmem.
Odvahu a víru si žádá pátrání po nebeských
pokladech vyčnívajících nad hlubinami stínů.
Nikdo nespatřil příslib pro druhý nádech
a přeci se naše nitro točí a rozpíná stále dál,
přeci si do skrání mysli bez hlubšího záměru
stále vléváme jasný třpyt nových nadějí.
Duše každé milující bytosti tiše prahnou
po druhé polovině, po dalším páru křídel,
která nám pomohou nést tíhu života
a společně s nimi vzlétneme nad krytý obzor.
ČTEŠ
Volné konce
PoésiePokračující soubor básní, jež se odvíjejí od všedního dne ale též od nejzazších zákoutí snů, které nám padají před zraky. A to ať už chceme či ne. Jejich podstata a interpretace závisí, jako u vší poezie, na každé jednotlivé mysli, každém srdci..
