Lížu si rány, asi z rozmaru,
jen tiše s pokorou ležím.
Tam za horizontem se skrývá
dalšího dne jiskra, neviděná.
V kříži roztržen na kusů tisíc
marně spínám ruce k sobě.
Dívá se prázdným oknem
do očí mých, též tak prázdných.
Hloupě a křivě usmívá se
roztaženou dírou místo úst.
Pak dmýchá se kouř mé lebky,
jen vydechnout a spálím svět.
Ten kousek papíru na blátě
z něhož sálá dutý zmar,
strhnout ke dnu a utopit,
ať neslyším už ploché žvásty.
Nikdy!
ČTEŠ
Volné konce
PoetryPokračující soubor básní, jež se odvíjejí od všedního dne ale též od nejzazších zákoutí snů, které nám padají před zraky. A to ať už chceme či ne. Jejich podstata a interpretace závisí, jako u vší poezie, na každé jednotlivé mysli, každém srdci..
