Volné konce

Proč a tři tečky

Sám zas obdařen výběrovým darem samoty,
tak smutně brouzdám po notách prošlými písněmi.
Volbu dostal jsem zprava, zleva, stejně nevolím,
jen koukám do prázdna, jako by tam snad byla.

Proč se vlastně namáhat, proč krvácet stříbro
z vlastních žil, vždyť pálí a dře to jak ďábel sám.
Za vitrínou asi vídáme všichni převzácný obraz,
doufáme, že jej jednou postavíme za čtvrtou stěnu.

Asi stejným způsobem můžeme doufat v pohřeb
na den, kdy všichni spojíme ruce a povstaneme
z tmavých postelí, ze zapovězené, pavučinou
opředené krypty s hnilobou za zbylými nehty.

Zázraky se zkrátka nedějí, nerostou jak tráva k jaru
a už vůbec se nesnášejí od úterý do středy.
Jsou jak vločky ze žlutého sněhu, který nám skropil
sám nejvyšší, ten jemuž pod očima páchne svět.

Stejně marně poklekáme, dřeme si srdce štěrkem
rozsypaným po ulici plné děvek a dál stárneme.
Je nám jedno, že kosa jednou zaklepe na dveře,
stejně marně poklekáme, ležíme, trávíme zbylý žal.

Kdo? Jaký skuhravý zloduch si vybral zrovna nás,
položil naše potřeby na bílý ošuntělý papír a řekl:
„Nejsi nic, jen sloužíš mému cíli!"
Taková potupa, ztracený čas v hanbě denní šedi.

To, co začalo jako diamant rytý do kamenné rudy
vzácných dolů, nakonec skončí vyhozené
v černé díře, v krabici zalepené na tvé půdě.
A k čemu to, proč zabil jsi část sebe sama?

Nikdo nezná odpověď, kdyby ano, citáty lásky
spjaté se zmarem a nejistotou už by dávno zmizely
a ztratily svůj dosud bohužel tak opěvovaný třpyt.
Nebylo by krachů nad rozlitým růžovým vínem.

Nežijeme však v době bílých světel, v době věštců,
kteří by byly spolehlivější než sázka na barvu
v karetní hře, která stejně hraje jen s černými piky.
Vsadíš sice se dvěma srdcovými esy, ale už jsi prohrál.

A tak tě vyprovodí ze dveří i láska, i ta hloupá karta,
na níž jsi vsadil poslední halíř své chřadnoucí kapsy.
Až pak zalovíš v koženou přihrádku své náprsky,
najdeš jen rezavě žlutý obal a v něm dávný prsten.

Jako šíp s tupým hrotem se ti zarazí vzpomínka
do propité hlavy, do těch skrání s novými sny,
které však nikdy nepřipomenou ani obloukem
vytoužený cíl toho, co bylo, co včera silně vzlétalo.

Protože ty to víš, všichni víme všechno na světě,
jen si netroufneme udělat díru do hlavy na krku
a vylít to zkažené svinstvo v němž se ukrývají
i skutečné poklady, které ale mlčí a spí dole, dole!

Kéž by každý našel odvahu zapálil svíci,
vzal lopatu a urazil bezejmenné, nikdy nepoznané
touze tu šerednou hlavu, tu mrchu bez svědomí.
Je tak jiná, tak výjimečná, ale kdoví jestli dobrá.

Vlastně, vlastně a potřetí vlastně, to je vším,
je to shrnutím předešlé stovky let, aniž bychom
skutečně museli opět vypisovat a shromažďovat
ta zbabělá data schovávající se za růžové brýle.

Tak rádi však nasazujeme si nové oči, nový zrak.
Zapomínáme s chutí a láskou na rtech, proč vlastně
stojíme na stejném místě, jak to, že už dávno
jsme neskočili po jiném květu jako nevinná včela.

Přeci bychom jen sbírali nektar sladkých vjemů,
byli bychom opomenutelnými hříšníky
na nástěnce, na louce, kde nikdo nestýská si po
rudé, žluté či modré květině jiných krajů a citů.

Bohužel, možná i bohudík, tak binární svět lásky
nefunguje, tak nerovná se kolečko ozubené dráze.
Ani člověk stejným způsobem nezalévá pouto,
které ovinuté kol srdce spouští cenné kapky rosy.

Zlatým deštěm plníme své zrezlé konve,
naivně doufáme v navrácení lesku staré slávě,
která započala ve skutečnosti teprve včerejší noci.
Co ale skrývá se v naší zahrádce, bohužel nevíme.

Jako slepci procházíme vyhlášeným hájem,
krásnou loukou plnou kouzel a divů světa
neseme si dlaně otevřené a stejné stoleté zhrzení,
jež nenalezne pokoje, jež přečká věky, než přijdeš.

Neobjevíš-li se však, nevkročíš do dveří otevřených
jako hrdinka z bájných, neuvěřitelných mýtů,
zůstane jen prázdná schránka, jenom práchnivějící
rakev do níž na dlouho nezavítá lidsky krásná chyba.