Věčnost

⚜2. kapitola Být mrtví

Když se probudil, už nebyl ve svých komnatách. Henry zamrkal a rychle se posadil, otřel si rozmazané oči, když se snažil zjistit kde se nachází. Byl venku to bylo jasné, ale záhadou bylo jak se tam dostal. Poslední věc, kterou si pamatoval, byl rozhovor se svou ženou a dětmi, než se vše rozplynulo šmouhu bolesti a klamu.

Rozhlédl se a prozkoumal místo, bylo to nádvoří ve Whitehallu kde ležel na mírně zasněženém náspu. Všechno bylo děsivě a tiché v dohledu nebyla ani jediná duše. 

Ve skutečnosti se mu celý palác zdál mrtvý. S náhlým návalem adrenalinu vyskočil z místa kde ležel a pak ztuhl a po chvíli sebou reflexně trhl než si uvědomil že v noze necítí žádnou bolest. Jindřich tam tak chvíli zůstal a pak stáhl kalhoty kolem lýtka, jeho prsty ztuhly na místě když se podíval na ono místo kde měl už několik let velkou ránu která tam teď najednou nebyla .

 ,,Co to bylo za čarodějnictví?," pomyslel si v duchu a dál zkoumal svoji nohu na které ještě před chvíli měl obrovský a krvavý vřed.

Tam kde byly kdysi přerostlé puchýře a jizva příliš bolestivá na pohled byla nyní jen hladká a elastická kůže, kterou neviděl od mládí. A vypadlo to jako by tam ona jizva kterou si přinesl z turnaje vůbec nebyla.

 Jindřich zatáhl látku zpátky dolů ještě mnohem zběsile. V hrudi se mu začala zvedat panika a hrozilo, že z něj vybublá jako žluč.

 ,,Ne, to se nemohlo stát," řekl si sám pro sebe a na pár vteřin zavřel oči.

 Když je pak po chvíli otevřel, tak překvapivou rychlostí vběhl do paláce a spěšně se vydal do svých komnat. Neutuchající úzkost jen vzrostla, když si uvědomil, že ještě neviděl žádnou jinou živou osobu. 

Nic mu nedávalo smysl. Musel to být trik, krutý trik který na něj jeho mysl hrála během vrcholu jeho nemoci.

 ,,Ano, to bylo ono," pomyslel si a podíval se kolem sebe.

 Ve své klamné strnulosti se potom později nějak dostal ven. A když znovu přišel do komnat a uvědomil  si jak pošetilý byl, protože to jistě bylo to nejvěrohodnější vysvětlení protože nic jiného než prazné komnaty kolem sebe nevyděl.

Zahnul za roh, zahnul ke dveřím svých pokojů a náhle se zastavil když si všiml stráží stojících před ním. Skoro si povzdechl úlevou když viděl jinou osobu než si vzpomněl na postavení krále a otřásl se z toho. Musel se přestat chovat tak paranoidně.

 Nyní si byl ještě jistější že za podivnými ranními událostmi musí být dobré vysvětlení.

Tak vykročil směrem ke stražím a očekával že oba muži ustoupí jenže pak svraštil obočí, když tomu tak nebylo.

"Otevři dveře!," přikázal Jindřich oběma.

 Stráže se však ani nehli a jen na něj tak tupě zíraly a oči měly zamlžené, jako by se dívaly přímo skrz něj.

 ,,Co se to proboha dělo?," zeptal se sám sebe a přitom se neustále díval dopředu na oba straže.

"Přikazuji ti okamžitě otevřít tyhle dveře," zkusil to znovu a po těchto slovech jen jako by se setkal se stejnými mrtvými pohledy. Jeho nálada se rychle zvedla a s tím se jeho hlas změnil ve výkřik.

 ,,Já jsem král a ty budeš stát stranou!," vykřikl na oba straže naštvaným hlasem a se svraštěným naštvaným čelem a celé to v něm začalo pomalu bublat vzteky.

Když znovu nereagovali, tak zakřičel znova a pak udeřil na stráže přičemž všechna síla z jeho mladších let se okamžitě vrátila. Jindřich se připravil na blížící se srážku a zavřel oči. Nikdy neměl takový pocit a bylo to jako by najednou ztratil půdu pod nohama.

 Když otevřel oči tak zjistil, že místo toho padá na kamennou studenou podlahu.

Snažil se tomu zabránit ale marně, jak se řítil kupředu tělem mu projela vlna chladného vzduchu a zdálo se že chlad jakoby vycházel zevnitř kostí. Jindřich leknutím zase opět otevřel oči které zase předtím zavřel a zvedl se zpátky do stoje. 

Když zahlédl svou komnatu zatajil se mu dech. Závěsy byly roztažené a svíčky už dávno zhasly, ale přesto to bylo nezaměnitelné. Byl ve svých komnatách.

,,Nemožné, kde byly stráže?," řekl si sám pro sebe a podíval se kolem sebe jestli tu náhodou někoho neuvidí. 

 Když otevřel dveře tak se zděsil člověk nemohl jednoduše propadnout dveřmi. V tu chvíli se mu v hrudi zase znovu začala svírat panika a bez rozmýšlení se rozběhl k zrcadlu. Když se jeho oči setkaly se skleněným povrchem téměř nepoznal osobu před sebou. Jindřich si pomalu přiložil ruku na tvář a jako kdyby se jí dotkl, aby se ujistil že je to skutečné.

Konečky prstů se opatrně dotýkaly měkké, hladké kůže jen s náznakem strniště. Žádné vrásky, žádná únava. Žádné z jizev a vpadlých rysů, které přišly s věkem. Ale jeho tvář přece byla v pořádku tak proč ta panika.

  Byla to tvář jeho mládí kterou už tak dlouho nevyděl a ne jeho tvář stáří kterou nosil teď.

Polekaně sebou trhl a zděsil se té představy, protože netušil co ho kromě jeho mladé tváře ještě čeká.