Věčnost

⚜13. kapitola Chvíle pohrdání

Mám na vás takovou otázku, co říkáte na mojí knížku?

Mě něco v mé hlavě a v kostech říká že to bude bestseller. 

Co si o tom myslíte vy?

A jelikož už se pomalu blížíme ke konci, protože už nám zbývá jen tak asi jedna nebo možná dvě kapitoly, tak by jste si měli pospíšit.

Vaše kresji0007 :)

--------------------------------------------------

Mnohem raději by teď čelil třeba znovu bitvě o Bolognu, než právě Anně na které bylo znát jak jím teď tak tolik pohrdá.

,,O bože proč musím svou věčnost trávit právě s ní, po tom všem když vidím jak se odemě odvrací a já se jí vlastně ani nedivím. Po tom všem co jsem jí udělal a spáchal," řekl si Jindřich sám pro sebe a podíval se jestli tu někde Anna náhodou není aby ho třeba právě neslyšela.

Uvažovala o tom že by k němu teď mohla přijít, ve skutečnosti skoro ne a když se zpráva o novém manželství Kateřiny Parrové rozšířila, její první myšlenka byla čirá ironie a stará Anna ta kterou v životě byla by na to rychle upozornila kdyby měla příležitost, aby ho konečně přiměla poslouchat.

 Ale Jindřich v ní uhasil jakýkoli oheň v den kdy nařídil její popravu.

 Teprve když viděla jeho čirý vztek z této zprávy a to jak odhodlaný byl v každém příběhu udělat ze sebe oběť pocítila náhlý začátek a žhavé uhlíky v ní se připalovaly zpět k životu.

 ,,Během svého života královny kdy každé slovo mohlo být použito proti ní nemohla nic říct, ale byly to důsledky teď?," řekla si sama pro sebe a nepatrně se usmála.

 Dlužila to sobě té Anně osobě kterou bývala, ale už se jí nikdy nemohla stát aby to řekl teď.

"Ano, tvůj," promluvila konečně Anna po nějaké chvíli když k němu znovu přišla a snažila se i trochu o úsměv. Promluvila a zachovala svůj hlas chladný a pevný, neukáže mu slabost, ne teď.

Jindřich se ještě více zamračil a jeho obočí se mu přitom svraštilo.

 "Nechápu jak je moje chyba, formulovaná jako zrádné chování mých manželek!," křikl na ní a Anna sebou trochu polekaně cukla, ale jen na malý okamžik, protože hned zase byla v klidu. 

V jejím chladném klidu, který teď tak tolik nesnášel.

"Každé manželství má dva faktory Jindřichu a ty jsi jediný, kdo byl přítomen ve všech z nich. Opravdu můžeš říct, že nic z toho není tvoje zásluha?," zeptala se opatrně Anna aby si přitom zachovala svůj klidný a neústupný postoj.

"Chceš tím naznačit, že nejsem schopen uspokojit svou ženu?," zeptal se rozhněvaně Jindřich, který se tak obrátil na ni, jako by to byla ta největší urážka kterou mohla udělat.

Když mluvil vzpomněla si na svá vlastní slova z doby před mnoha lety.

 "Král nemůže uspokojit ženu, nemá ani dovednost, ani mužnost," řekla je kdysi v hněvu a byl to projev zuřivosti který by jí teď neprospěl.

 Anna se možná od doby kdy ji znal změnila, ale Jindřich přestože znovu získal mladistvý vzhled byl stálé stejný a lec kdy se změnil, možná trošku byl pozměněn v době své smrti. Jediný způsob jak ho přimět poslouchat byla ta největší zbraň, kterou mohla vydat a to byla pravda.

"Nebo je to možná tím že jsi nás nedokázal udělat šťastnými," řekla po nějaké chvíli Anna přiměřeně klidným hlasem a vrátila mu přitom dlouhý pohled.

Právě tato slova ho přiměla zastavit v jeho zběsilé a naštvané chůzi, když ho před chvíli po pár slovech zase naštvala.

 ,,Nemohl bys nás potěšit?," zeptal se Jindřich a formuloval to jako otázku kterou použil proti ní.

"Jak to můžeš říct?," zeptal se ještě a zabarvení jeho hlasu vzrostlo do rozhořčením.

 "Po tom všem, co jsem pro tebe udělal, vychoval jsem tě z ničeho a udělal jsem z tebe královnu Anno, to já. Jenom já a mě za to vděčíš!," křikl na ní a jeho tvář opět nabrala naštvaný vyraz.

,,Moje země která byla oddělená pro tebe," řekl ještě a pak se na ní jen dlouze podíval, Anna v odpověď jen zachmuřeně zavrtěla hlavou.

"A ve chvíli kdy jsi mě měl, jsi mě odhodil," odpověděla na to a jeho slova mu oplatila tvrdým a nenávistným pohledem.