Věčnost

⚜4. kapitola Nemilé setkání

Jindřich seděl na rohu své postele a svíral si temeno mezi pažemi. Nevěděl jak dlouho tam takhle seděl, ale nedokázal se přimět k odchodu. Jeho vlastní tělo mu připadalo cizí stejně jako jeho vlastní domov. Během několika sekund se vše změnilo.

 ,,Jak to bylo možné?," zeptal se sám sebe.

 Pokud byl skutečně mrtvý neměl tu co dělat a ta představa která se mu teď naskytla vypadala opravdu směšně.

 ,,Proč by mu Bůh, pomazanému králi upíral vstup do nebe?," zeptal se sám sebe po chvíli a jen tak hleděl při této otázce kolem sebe.

,,Ale ani tohle nebylo peklo," dodal trochu nevěřícně a snažil si srovnat své myšlenky.

 ,,Zůstal prostě pozadu? Musí to být nějaký omyl, ano to bylo ono," řekl si sám pro sebe a pak ještě úlevně dodal ,,Brzy bude pryč odvlečen do náruče své sladké Jany aby už nikdy nevkročil na půdu pozemskou," řekl si sám pro sebe a při této představě trochu zavřel oči.

,,Jana, ach jak mu chyběla," dodal mezi svými slovy a při vyslovení jejího jména opět otevřel oči.

 Byl si jistý že na něj čeká a že se brzy shledají. Dokázal si představit její krásné zlaté kadeře tak jasně, jako když byla ještě naživu. Kdyby se s ní zase opět setkal, skoro cítil vláčný dotek jejích rtů na svých slyšel jak šeptá jeho jméno.

"Jindřichu!." řekl někdo po chvíli a Jindřich se trochu zarazil když uslyšel někoho jak volá jeho jméno.

Šokovaně vzhlédl, ten hlas to nebyla Jana. Nebyla to ona, tohle prostě nebyla Jana, nebyla to ona. Tím si byl najednou jistý. Jeho oči se po chvíli setkaly s tmavými a zjistil že není schopen odvrátit zrak. Ty oči mohly patřit jen jedné osobě.

 Vypadala stejně krásně  jako tehdy když se poprvé setkali. Dlouhé tmavé vlasy jí padaly dopředu, rámovaly její ostré rysy a měla na sobě úžasné fialové šaty které seděly každé její křivce. 

Barva královské růže a jeho rty už vytvořily slova než jeho mysl stačila zaznamenat co dělá.

"Anno!," zaskřehotal její jméno které se mu skutálelo z jazyka jako jed.

 "To není možné, jsi mrtvá!," vykřikl trochu s úžasem a dlouze se na svou ženu podíval. 

V jeho rozlehlých komnatách se rozhostilo těžké ticho. Anna jednou, dvakrát zamrkala a přešla k oknu a otočila se od něj zády.

 "Ty taky, Jindřichu," řekla a na malý okamžik se odmlčela.

Podívala se přes rameno a upřela na něj jen chladný pohled.

"Nebo ti to ještě nedošlo?," zeptala se a její chladný pohled stejně jako její vyraz který měla ve tváři se rozšířil.

Zíral na ni s tím co cítil jako směs šoku a rozmrzelosti. Samozřejmě si uvědomil, že to bylo v jeho podezření už od samého začátku.

 ,,S kým si myslela, že mluví?," zeptal se sám sebe a dlouze na ní pohlédl.

 ,,Ale co je důležité ona tu byla, znamená to že nebyl jediný a že se v paláci snad potulovali i jiní?," zeptal se ještě jednou sám sebe a nechápavě se na ní podíval.

"Kde je Jana?," zeptal se přísně a do očí se mu trochu vkradl vztek.

 Částečně proto že skutečně chtěl znát odpověď a taky částečně proto že věděl jaký vliv to jméno na Annu má. Pokud čekal nějakou reakci z její strany tak to nebyla ta, kterou dostal. Ramena jí při této otázce lehce ztuhla a při zmínce o ženě která ji nahradila a o jejím jménu sebou polekaně trhla.

 Ale když se potom otočila, tak Jindřich v jejích očích neviděl žádnou bolest, dokonce ani hněv.

Nálada kterou byla v životě známá, jako by se úplně vytratila a místo toho ho oslovila jen chladně.

 "Není tady, nikdo z nich tu není," řekla jen chladně a přitom na něj upřela svůj pohled.

Stáhl se mu při této odpovědi žaludek.

"Žádný z nich?," zeptal se Jindřich tiše a znělo to spíš jako nějaké prohlášení než jako otázka.

 Jediné co po této otázce kterou položil slyšel bylo jemné zašumění, když Anna zavrtěla hlavou. Ale i to se jako by zdálo vzdálené.

,,Co to mělo znamenat?," zeptal se sám sebe a přitom na ní neustále upíral svůj pohled.

,,Že by se z nich nějak stali duchové, že by se nějak zasekl v čase nebo v prostoru s Annou?," zněla mu v hlavě tato otázka a snažil se chvíli vytříbit všechny své myšlenky které se mu teď v jeho hlavě doslova honily jak splašené.

To nemůže být ono, odmítal tomu uvěřit. Byl to trik, krutý, zvrácený trik který se ti teď s ním snažila sehrát.

Přesto jak se snažil přesvědčit sám sebe cítil jak poslední zbytky naděje umírají a jsou nahrazeny čirým hněvem. Náhlým plynulým pohybem se otočil k Anně.

 "Lžeš!," křikl na ní naštvaně a v jeho žilách se už začal hromadit najednou všechen vztek který teď tak náhle pociťoval.

 ,,Věř mi prosím, já ti nelžu nikdy jsem ti nelhala Jindřichu a jsme tu skutečně sami," odpověděla trochu šeptem a pak dál pokračovala ve svých slovech, protože bylo toho opravdu hodně co mu chtěla říct.

 Jsme tu jen ty a já Jindřichu, prosím věř mi i když vím že jsi mě tu vůbec nečekal ale že jsi tu čekal svou sladkou Janu se kterou si doufal že budeš konečně i po své smrti.

,,Vím že jsi zklamaný že jsi tu teď se mnou ale věř mi prosím, protože já jsem ti nikdy nelhala, nikdy," řekla Anna trochu rázným hlasem a najednou nevěděla jak se má k němu chovat, protože všechno co jí před její smrti během jejího života udělal teď jako by náhle vyplavalo na povrch. 

 S obviňujícím prstem se na něj podívala jeho směrem.

 "Bůh ví, že jsi to už udělal Jindřichu, bůh to ví", řekla a pak se od něj naštvaně svým pohledem odvrátila.

,,Ale co bůh věděl, co udělal," znělo mu najednou po jejich slovech v hlavě a došlo mu že asi tím myslí její popravu kterou tenkrát kvůli tomu aby mohl být s Janou nechal nařídit.